Točím se a svět stojí

Třeští mi hlava, jako střepy z rozbitého skla,
jako zrcadlo, ve kterém se ztratil náš obraz.
Vidím milióny hvězd, předzvěst sílícího zla,
a nejsou to hvězdy, je to jen jejich odraz.
Točím se a svět stojí.

Jako vlak na kolejích, cestující nekonečně dlouze,
aniž bychom znali svůj pravý cíl, věděli, kam jedou.
Můj dech z okna mizí v mračnech na obloze,
vše ze světa je do mě vryto žhavou jehlou.
Točím se a svět stojí.

Vidím tu krásu okolo, s pocitem, že jdu proti zdi,
přesto, že jsi blízko, nemohu se tě dotknout,
Nevím, k čemu to je. Raději zmiz, odejdi.
Vím, že je důvod, ale nemám už sílu oslepnout.
Točím se a svět stojí.

Křičím na tebe: Dost!
Copak neslyšíš?
Pak srdce pláče a cítím prázdnou zlost.
Copak neslyšíš?

Někdy mám pocit, že už se nezastavím.
Někdy mám strach, že se nezastavím.