koptický pohár labyrintových kleteb...

krajina zmetamorfovala...

...světlo mezi stromy ve své podstatě vypadá jako něco nového a tajuplného
navíc je tak nesouvislé a třaslavé
že se dá těžko určit zda vychází slunce nebo měsíc.

velebím nehybnosti a absence přání
do stavu odmítání událostí....

zabývám se pouze významy
s několika radami
mimo jiné
,,Jak předejít vyzděním mentálnímu zhroucení,,
poté co je pravdy na rčení
,,Starý venkovan říká
špína v řece je každý den jiná,,
a také
,,Tupohlavec sice dokáže splnit svůj úkol beze zbytku
jelikož člověk takového ražení ví docela přesně co dělá
ale často mu uniká co udělal,,...

stojím a dumám nad těmi rozmanitými variacemi života
nevědomky opřen o něžné nástrahy jedné zahalené modly
když se zamnou

ne ruce ale za mou postavou
v chrámové stěně
ozval zvuk
a za ním dalších pár méně zřetelných
něco jako když otevřete láhev od sodovky
nebo člověka
co se snaží potlačit smích...

vymrštil jsem se
jako by mne přímo jmenovali

hlavou státu
stěna se vyklopila
vyšla z ní kněžka
s černou tváří
v černém rubáši
a s nehybným úsměvem
pravila bez úvodu
,,Kdybys byl spatřil Její nohy

/té modly samozřejmě/
zachovala bych se laskavě
jen bych tě umučila k smrti,,...

,,Kdybys spatřil Její obličej
i pak bych byla shovívavá
jen bych tě trápila
a pak ponechala naživu,,...

,,Tys ale tušil Její vnadné intimity
jsem nucena vyslovit rozsudek nejhorší
od nynější chvíle
tě vlas bude vraždit jako meč
vdechnutí bude znamenat uštknutí kobry
odnikud budou vyletovat zbraně
a ty zemřeš mnohokrát
marně prosíc o milost
jdi...jsi volný...

zdálo se že nikdy nedomluví
ale přitom žádnou větu nedořekla
pak ji však pohltila stěna
a já se ocitl uprostřed
pole s kukuřicí...

bral jsem to jako legraci
až do chvíle
kdy jsme s Rýhou zakotvili
v jednom záležním postelu
a já se takřka vzápětí unaveně propadl do spánku...

když jsem se poprvé probudil uprostřed
ne toho kukuřičného lánu
ale černočerné noci
nemyslíc na nic konkrétního
s pocitem zašimrání na hrdle
na světle jsem zjistil
že mám na krku krvavě rudou čáru...

po druhém probuzení
jsem se dusil
v jakési reakci
na bázi efektu brutální parodie
asi jako když zkoušíte dýchat opačně
nejprve vydechnete
a teprve potom lačníte po nádechu...


extrémně dotažené elementy
se najednou zdají býti velmi působivé
rozšiřují se
vybarvují...

rozesmál jsem se jako kašlající medúza
a když jsem se dostatečně zotavil ze šoku
mohl jsem propadnout panice...

i tak jsem usnul...


potřetí jsem zpocený otevřel okno
sledoval let nočního dravce
a posléze omdlel
po trefě létajícím klackem...

když jsem se probral
díval jsem se na vzdalující Rýzin obličej...

no to je dost
tys zase vyváděl
není zrovna lehké
/a pomyslela si vlastně ani ty ne/
přivést tě zpátky do téhle reality...

a pak potutelně odložila červenou pastelku
odhrnula deku
a pošimrala mně bumerangem...