XII. rychlý obrat k lepšímu

Ctil v něm náhradníka muže stínu kdykoli ochotného
ujmout se vlády
(příliš velkou silou strhl závit tu desku
už nikdy nepřipevní)
potají chystá útěk (nikdo není schopen ho zadržet)
za puklým štítem akordeonu z posledního
dechu
je soustředěn na přímce
po přímce také uniká postupně mizí
soustředěný (nahromaděný)
jediným bodem
trhlinou ve varhanním měchu
zhroucená budova těla

Jako působící příčina (v okamžiku zániku)
byl to jiný list země rudá zrudlá rudnoucí po řadě
zkoušek
schody ke dveřím místnosti Z. (zkoušel
opičím dechem výslovnost té hlásky) samotné
písmeno
há -- zdá se spíše děsit nebo těšit
tím
pozdně bloudícím zrakem v nápodobách světa
naše velké téma
nejsme stvořeni z potřeby
ale z nutkání v jehož lůně se objevují
nahé živé včely
pochytal jsem je všechny bylo jich
osmdesát šest
třiatřicet jsem jich poslal
papeži
líbily se mu přesto se
je pokusil vrátit

Aby nebylo pochyb
nechal tu tvář nedotesanou nenechal se
zrazovat hněvem tak obratný a smělý
pod sluncem kozoroha odpočine dá odpočinout
jak dlouho z vlastní vůle chtějí setrvávat
v těchto vodách (přišla voda jim podobná svou
bezbřehostí přišla voda ...)
přišla setrvávat

V průmyslovém centru v jedné z kanceláří
v zásuvce psacího stolu
muž blíže neurčeného vzhledu uchovává
k věčné slávě stádečko lučních kobylek
obchází byt po bytu a nutí malou
společnost herců pobledlých pohublých (nutí je)
donekonečna přehrávat rodinné krize
na pozadí rodinných krizí
(je to jen malé stádečko)
(po uzávorkování škrtněte)
každý obdržel plastovou nádobku s průduchy
každý zvlášť přinesl hrst stébel
scéna plná milosti přijímání svatého
sarančete na otýpku stébel pod víčko

Locusta migratoria neštěstí jen krátká tykadla
locusta migratoria věčná nehynoucí bylo ji slyšet
locusta migratoria vroubkovanou holení barevným
pískem poslední drobný ornament
v sarančí mandale