POVÁNOČNÍ SONET

Zažhnul jsem si o Vánocích voskovici,
tu modrou, co přivezlas mi darem,
a tys náhle vyšla mi v duchu vstříc,
ač vzdálená, skrytá jak za obrazem,

a v dálce, která dnes kupodivu netíží.
Jakoby všechna její tíha ze mne spadla,
a vzdálila se od stesku, co duši jinak klíží
jak obraz neskutečný, vržený do zrcadla,

a do dálky odešla i veškerá touha,
jen láska, ta stále v srdci zůstává,
a ze všech žádostí je kapka z louže pouhá.

Tak měkce a po špičkách přichází vzdání
v lásce, té skutečné a pravé
a duše plna míru je, zbavena všeho přání.