Vánoční

Je něco po sedmé ráno. S přemáháním vstávám do ospalého a mlhavého rána. Celý dům je ponořen do ticha, všichni ještě spí. Před pár lety bych taky nevěřila tomu, že na Boží hod vánoční budu vstávat takhle brzy, přestože vlastně nemusím. Sama sebe se ptám, jestli to opravdu je tak dobrý nápad, jak se mi to jevilo včera. Jenom Ája, sedmiměsíční fenka rhodéského ridgebacka, na kterou jsem kvůli předvánočním přípravám neměla moc času, nadšeně skáče, když podle mého oblečení pozná, že jdeme na procházku. Už cestou autem se mě zmocňuje povznesená nálada. Město i jeho okolí je liduprázdné, cestou nás míjí jen jediné auto. Za chvíli uhýbáme z hlavní cesty na menší, vedlejší k lesu. Tady už není cesta chemicky ošetřená a pod koly auta praská rozježděný namrzlý sníh.
Když vystupujeme z auta a vcházíme na cyklostezku, už vím, že tenhle nápad BYL dobrý. V sezóně je tu plno cyklistů a bruslařů na in-linech, teď je všude liduprázdno a je více než jisté, že nikoho nepotkáme.
Les nás přijímá do své náruče. Ája nadšeně pobíhá po lese, občas přijde ke mně a nechá se pohladit. Nerušíme se navzájem. Větve borovic jsou obalené zmrzlou jinovatkou a všude vládne naprosté ticho. Takové to ticho, které jde nahmatat. Takové to ticho, kdy zmlknu i sama v sobě. Ticho, které dozajista provázelo narození Krista. Ani mi skoro není smutno. Na mysli mi vytanou verše Jana Skácela: „…… chvíle, kdy ticho za nás dýchá…“ Pod nohama mi křupe namrzlý sníh, někde v dálce slyším projíždějící vlak. Odněkud sem zaznívá vzdálený hlas zvonu kostela.
Povinnosti mě volají zpátky, nerada se otáčím k cestě zpět. Zanedlouho už budu sedět nad hrnkem horkého mátového čaje u stolu s těmi, které mám ráda. Ale vím, že na tohle ráno si vzpomenu ještě mnohokrát. A se zvláštním pocitem poznání o něco později zazpívám s ostatními slova vánoční mše:

„Bože, světu narozený,
vždycky již s námi buď,
zůstaň s námi, neodcházej,
pomoz nésti naši tíži,
duše naše k tobě pnou se,
naše oči k tobě vzhlíží.“