*Jak vlny osením...*

Mírné rozčarování

Na českém území dálničního hraničního přechodu Rozvadov je hned zkraje benzinová pumpa a vedle ní směnárna, ve které se platí i za natankovaný benzin a dálniční nálepku. To znamená hned tři fronty zákazníků, kteří se tam nedočkavě tísní, aby byli brzo odbaveni pouhými dvěma ženskými pokladními, na kterých je jasně vidět, že jsou pracovně přetíženy, natož aby se vlídně usmívaly na zvědavé cizokrajné návštěvníky.

Když si vše vyřídím u pokladní, která má únavou mírně zkamenělý obličej, přijde na mě po dlouhé jízdě naléhavé nutkání, vyhledat co nejrychleji záchod. Vidím kdesi vzadu šipku k toaletám s poplatkem 0,50 € ! Problém je v tom, že mám jenom české koruny, ale žádné € v drobných. Pokud bych šel ven za roh, mohl bych být považován za exhibionistu nebo úchyla! Trochu neslušně proto přeruším její jednání s dalším zákazníkem a nabízím směnit jednoeurovou minci, případně zaplatit příslušných dvanáct Kč. Záporně kývne hlavou se slovy ¨drobnější bohužel nemám¨ a chce se, bez ohledu na mou nutkovou potřebu, dál věnovat svému plátci. Ten zřejmě pochopil mou tíseň, vložil mi do dlaně potřebný padesátník a odmávl mě směrem k toaletám. Já mu s díkem vrazil do ruky oněch dvanáct Kč a úprkem k vytoužené místnosti jsem si zahránil suché kalhoty.

První setkání se systémem, vymáhajícím cizí měnu na vlastním výsostném (záchodovém) území, jsem tedy zvládl ve svůj prospěch, ale s mírným rozčarováním.


Dálniční nálepka

Aniž bych ji detailně četl, nalepil jsem ji po švýcarském způsobu na pravý horní roh předního skla. A to byl další malér. Při výjezdu z parkoviště mě stopla policejní hlídka, zvyklá asi koncentrovat se na pravý spodní roh, s otázkou: ¨Kde máte, pane řidiči, vinětu?¨ Beze slov jsem ukázal, že je vpravo nahoře. Načež jsem byl důrazně poučen, abych si příště nálepku řádně přečetl než ji nalepím kam patří a po zdvořilém odsalutování jsem byl milostivě vpuštěn na dálnici.

S úlevou jsem si oddechl a se vzpomínkou na dřívější ¨komunistické¨ odbavování humorně zanotoval: ¨Brýdoden, jorema rinegaga, jsmetakse cepřejen čkalido¨. Pak jsem zasunul cédéčko s ¨Mou vlastí¨, zvolil nejprve bojovnou Šárku, rázně sešlápl plyn a uháněl směrem na Plzeň.


Prazdroj nebo Urquell ?

Než jsem tam dojel, míjím poutač s textem: ¨Navštivte muzeum piva v pivovaru ¨Prazdroj¨. Koho má tento poutač upoutat?, říkám si. Cizinci zpravidla češtinu neovládají, slovo muzeum by měli znát, ale Prazdroj na Západě existuje jenom pod názvem Urquell. Takovýto poutač tedy nemůže oslovit žádného západoevropského návštěvníka Česka. Čili je to poutač pro Čechy, vracející se z ciziny do vlasti. Ale ti to většinou také vědí a proč by na závěr cesty ze zahraničí měli jít v Plzni do muzea? Hmm? Kde je nějaká logika, jak přilákat cizince reklamou?

Poněvadž ale češtinu od narození ovládám, tak do Plzně sjedu, ale ne do muzea, je mi známo z dřívějška. Zato navštívím prazdrojovou restauraci, kde si výtečně pochutnávám. Kromě češtiny tam žádnou cizí řeč neslyším. Škoda pro cizince, přicházejí o dvě typicky české i plzeňské atraktivity, pivovar a jeho muzeum zase o mnoho zahraničních turistů.

EU

Přijíždím ku Praze a pozoruji, že nenajíždím k Barrandovu a tím i k nuselskému mostu, nýbrž že se nacházím na novém zevním pražském okruhu s několika tunely, dělajícími docela dobrý švýcarsko-rakouský standartní dojem. Když jsem projel posledním tunelem, tipnu si na cédéčku ¨Z českých luhů a hájů¨ a za tohoto velkolepého hudebního doprovodu vychutnávám krásu české krajiny a pak i Českomoravské vysočiny.

V příštích dnech se dozvídám, že nový okruh byl vybudován s finanční pomocí Evropské Unie. Žádný dálniční poutač se o tom ani slůvkem nezmiňuje, ale než se zase po třech dnech vracím domů, musím ještě často slyšet nelichotivá slova na bruselskou EU. Trochu nepochopitelný kontrast, když jsou v městě dva hotely, renovované za jejího finančního přispění do nejmodernějšího stavu, stejně jako i zbrusu nový plavecký stadion a mnoho jiného.

...po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji..., uvidíme, co se vylepší za další dva tři roky.