1. Moenia a Nubigena

Slzy
v srdci díry propalují
a mění se v horký křik
a ten
nám v duši zůstává
a ta
je tak popraskaná
jako kůže na Jeho dlaních...

Zatvrdlá kůže
od práce
Zatvrdlá duše
od teroru

Neptej se ho na věk.
Neptej se, kam běží.
Nic ti nepoví.
Avšak já, jenž toto vyprávím,
všechno vím.

Dovol, abych se Ti představil.
Jmenuji se Utěšovatel.
Jsem složen z mnoha duší.
Tvé oko mě nespatří.
Bydlím tam, kde duše
už dávno chybějí.
Vyprávím tento příběh.

"Přežiješ-li teror,
stáváš se silnějším."
Jako Annus.
Malý chlapec,
syn svého otce,
jenž právě utíká z domova.

Jen si běž
Neschováš se
Neskryješ!

To by člověk nevěřil, jak moc se lidé dokáží změnit.
Znal jsem toho mladého muže ještě když byl chlapcem, sotva osmiletým. Zlaté vlásky se mu houpaly kolem opáleného obličeje. Jeho nebesky modré oči vyzařovaly smutek a bolest, ne však bezmoc. Ne, bezmoc rozhodně ne! To byly oči plné světla, až radiace! Byla v nich síla, odhodlání a touha po svobodě, ne však zlo.

Annus Victus utíkal, co mu nohy stačily. Prchal z Nubigeny, z rodného města. Na zádech mu v tom tempu poskakoval malý černý baťůžek a v něm jídlo, pití a pár peněz, které ukradl z kapsy kabátu své matky. Vítr mu šustil v uších a z čela mu padaly kapky potu. Běžel zřejmě už dlouho. V jeho očích byly vidět odvaha a odhodlání. Bylo v nich vidět utrpení a těžká dřina, dřímalo v nich cosi tvrdého a rozpraskaného. Tak rozpraskaného, jaká byla jeho kůže na dlaních.
Ano - již se zde začínal formovat ten Annus, jak ho znali všichni jeho sousedi o deset let později.
Tehdy doběhl do vedlejšího města, které neslo název Moenia. Tam se usadil a v průběhu několika let vyrostl v mladého muže statné a svalnaté postavy.
V době, kdy se v Moenii zabydloval, byl velký zájem o dělníky v místním lomu. Tehdy ho samozřejmě ještě nemohli zaměstnat, a tak se domluvil s jedním z pracovníků, že mu bude při práci pomáhat a pak za to dostane určitý podíl z výplaty. Horník se ho samozřejmě ptal, odkud je. Samozřejmě mu nabízel nový domov, teplé jídlo, rodinu... Annus o tom však nechtěl ani slyšet. Chtěl po něm pouze peníze za svou práci a nijak zvlášť se s ním nebavil. Odmítal mu sdělit cokoliv o své minulosti, ba i přítomnosti.
A tak tam pracoval deset let, až do svých osmnácti, kdy se tam konečně mohl nechat zaměstnat na plný úvazek. Tehdy už toho měl hodně našetřeno, ale on se rozhodl, že si vydělá ještě mnohem víc. A tak pracoval od rána až do večera, až do úmoru, dokud nepadl únavou přímo do postele. Vydržel to dva roky bez přestávky.
Jednoho dne se rozhodl, že už našetřil dost peněz. Koupil si tedy za ně malý domek a o pár měsíců později i starší auto. Byly to pro něj nejlepší chvíle v jeho životě. Když poprvé vstoupil do vlastního domu, když se poprvé projel ve vlastním autě... Nikdo si nedokáže představit, jak pyšný na sebe v ty chvíle byl! Považoval to za největší úspěch ve svém životě. Konečně byl samostatný. Konečně už nikoho nepotřeboval. Hleděl na sebe do zrcadla a nemohl uvěřit, že to dokázal.

Annus se s lidmi nestýkal, nikdo ho nikdy nezajímal. Přátele měl jen mezi horníky, ale na pivo s nimi nikdy nešel. Neměl si s nimi zkrátka co říct. Ani tak ale nebydlel navěky sám...
Jednoho rána si pročítal noviny jako obvykle. Psali tam o uprchlém vězni, o zraněném tenistovi, o lžích různých politiků... Ale kdesi uprostřed novin se zarazil, když spatřil fotografii neznámého chlapce. Ano, byl mu zcela neznámý, ale měl úplně stejné oči a také nos. Annus si okamžitě přečetl text, který pod ním byl - a na chvíli zapomněl dýchat. Ten chlapec se jmenoval Desperatus. Desperatus Victus. A ten článek pojednával o tom, že nyní leží v nemocnici s polámanými žebry, a že mu ty zlomeniny způsobil...
"RUMPUS!" vykřiklo Annovo podvědomí vztekle.
Ano, Rumpus Victus. Obávaný muž z dob dávné minulosti, Annův otec. Otec, který všechno zavinil, který mu zničil život a také všem v okolí. Jeho výchova byla tvrdá, velmi tvrdá. Skládala se z těžké práce a výprasků. Nic otci nebylo dost dobré, Annus byl podle něj nemožný ničema, který nikdy ničeho nedosáhne... A on se v současnosti jeho slovům často vysmíval, neboť věděl, že toho dokázal spoustu. Nyní ale neměl na výsměch ani pomyšlení.

S hrozivým výrazem ve tváři pomýšlel na svého otce a bratra. Proč Desperatus neutekl? Na fotce vypadal mnohem starší než tehdy Annus... Ale teď - teď měl šanci utéct. Byl v nemocnici, otec matce určitě zakázal jej navštěvovat...
Návštěva! Annus zvedl hlavu a vyhlédl z okna. Napadlo ho, že by mohl za Desperatem zajít...
A to i udělal. Ihned nastartoval své auto a odjel do Nubigeny. Když zaparkoval před nemocnicí a vystoupil, měl stísněný pocit v žaludku. Nedělalo mu dobře, být zase v tom městě tlejících vzpomínek... Annus přemohl své pocity a rázným krokem vstoupil do té velké budovy.
Na vrátnici seděl nějaký věkem sešlý muž a spal. Annus ho raději neprobouzel a zamířil na oddělení, kde jednou ležel i on, a také mu zranění způsobil Rumpus.
Nemocnici už znal, ale takhle si ji nepamatoval. Vládla tu mnohem přátelštější atmosféra. Aby ne, když zdi byly nově natřeny nazeleno a s pomalováním podlahy si daly práci zřejmě nějaké starší děti. Annus se na výzdobu krátce podíval a pak už tomu nevěnoval pozornost.
Konečně dorazil na správné oddělení. Tam se zeptal na pokoj. Nikdo po něm nechtěl nic vědět a za to jim byl vděčný.
Opatrně zaklepal na dveře, za kterými měl ležet Desperatus. Když se ozvalo dvojhlasné "Dále!", vstoupil.
Na posteli blíž u něj ležel nějaký cizí kluk. Ale na té druhé, blíže u okna... Tam ležel Desperatus a zvědavě si Anna prohlížel. A Annus dělal to samé.
Pomyslel si, jak zbědovaně chlapec vypadá. Jak je bledý a celý sešlý. Bylo mu ho líto, ale nechtěl dát nic najevo. Lítost přece nikomu nepomůže...
"Ehm... Ahoj." řekl Annus chraplavě. Odkašlal si a přiblížil se k bratrovi.
"Nesu ti čokoládu." vysoukal ze sebe a na noční stolek položil věc, kterou koupil cestou ve večerce.
Desperatus si ji nedůvěřivě prohlížel a pak se otočil na bratra. "Kdo jste?" zeptal se.
Annus si sedl na jeho postel a zadíval se mu do očí. Do těch stejných očí, jako měl on sám.
"Jsem tvůj bratr." spustil. "Jmenuju se Annus. Kdysi dávno jsem od rodičů utekl."
"Nikdy mi o tobě neřekli." odpověděl Desperatus s velkou nedůvěrou v hlase, ale zdálo se, že ty zářivě modré oči poznal.
Annus kývl chápavě hlavou a poznamenal: "To mě ani nepřekvapuje."
A pak oba chvíli mlčeli.
Desperatus pak rozbalil čokoládu a nabídl kousek bratrovi. Ten si vzal a slušně za něj poděkoval.
"Přijdou tví... naši.. rodiče?" zeptal se Annus s obavami.
Desperatus se začal nepatrně třást a pak na to řekl prosté "Ne."
"To je dobře."
Tiše spolu jedli čokoládu. Čas od času se Desperatus zeptal na pár otázek, kterými chtěl prověřit, že je Annus skutečně jeho bratr. A tak mu Annus musel sdělit, jak se oba rodiče jmenují, kde pracují, jak to vypadá uvnitř domu... Nakonec mu Desperatus uvěřil, což Anna zahřálo u srdce. A poté, co čokoládu snědli, rozhodl se, že svého bratra zkusí přemluvit k útěku.
"Nenávidím našeho otce." začal. Počkal, až Desperatus souhlasně přikývne a poté pokračoval:
"Ty ho určitě taky nenávidíš..." Desperatus neodpověděl a zadíval se ven z okna.
"Mohl bych ti pomoct... se od něj... Oprostit..." Ale chlapec se stále bezduše díval z okna.
Annus ještě pár minut mlčky čekal, ale Desperatus nevypadal, že by se s ním už dále o tom chtěl bavit.
A tak se Annus zvedl, pohladil Desperata po hlavě (trochu tvrději a neohrabaněji, než zamýšlel), řekl "Tak.. Tak ne." a vykročil směrem ke dveřím.
Ve dveřích se ještě otočil a zašeptal: "Přijdu." Desperatus přikývl.
Cizí chlapec na posteli blíže u okna vše sledoval s dojetím. Annus se na něj zadíval a uvědomil si, že má sotva tři roky... Klouček se usmál, zvedl obvázanou ručku, zakroutil s ní a řekl: "Pa-pa!"
Annus neodpověděl a odešel.

Annus Desperata ještě párkrát navštívil. Všechny ty návštěvy se nesly v podobném duchu. Vždycky mu něco přinesl, prohodil s ním pár rozpačitých slov a ztratil se.
Den před tím, než Desperata měli pustit, ho Annus navštívil naposled a zeptal se ho, jestli by s ním neutekl.
"Můžeš bydlet u mě." dodal.
Desperatus vyvalil oči, pak odvrátil pohled a dlouhou chvíli váhal.
"Otec by nás oba zabil." řekl nakonec, ale veseleji, než by si býval přál.
"Nezabil by nás, já.. Už jsem mnohem silnější, než on." přesvědčil ho Annus. "Už by nám nikdy neublížil, to ti slibuju."
Desperatus se chabě usmál, ale pak zase zvážněl a rty se mu roztřásly.
"Ale co máma? To ji tam mám nechat?"
Annus si povzdechl, zadíval se kamsi ven z okna a řekl na to: "Jó, tak tuhle otázku jsem si položil tisíckrát, když jsem utíkal."
Desperatus vyčkával dalších slov.
"Koneckonců..." pokračoval Annus "Utéct může taky... Měla tu možnost už milionkrát..."
"To je pravda!" přisvědčil bratr.
"A ty jsi taky mohl utéct... Už mnohem dřív."
A když to Annus dořekl, zvedl se ze židle, spiklenecky na bratra mrknul a pronesl: "Zítra si pro tebe přijdu. Buď připravený."
A následující den, když chlapec vyšel z nemocnice, mávali na něj ze dvou aut tři lidé. Vlevo se nacházeli rodiče, Anna a Rumpus. Ale pravo... Tam stál Annus s rukama v bok a křičel: "Pojď! Utíkej! Dělej!"
Desperatus se ve vteřině rozhodl. Jeho nohy se rozběhly směrem doprava. Jakmile nasedl do auta a Annus za ním přibouchl dveře, otočil se a zvědavě vyhlédl z okýnka.
K autu právě přibíhali rodiče obou bratrů.
"Ahoj. Tati." pronesl Annus jedovatě, když se u něj Rumpus zastavil. Byl to už postarší pán s hustým obočím, které mu téměř zakrylo oči, jak se mračil.
"Okamžitě mi toho kluka vydej, nebo si tě podám!" zařval Rumpus.
Annus se uchechtl, protože mu až moc docházelo, o kolik je vyšší a silnější, než jeho otec. A zdálo se, že Rumpovi to došlo také. Prohlédl si Anna od hlavy až k patě a poznamenal:
"Tak si toho ničemu nech! Stejně je to břídil, který se nikdy nic nenaučí!"
"To jsi říkal i o mně." připomenul mu Annus se zaťatými zuby. Koutkem oka zahlédl svou matku, která jen koukala do země a mlčela.
"Ale tohle je jiná, to za chvilku pochopíš." odpověděl Rumpus vítězoslavně.
Annus mávl rukou a pak kývl na matku. Anna zvedla své oči a nechápavě se na svého syna podívala.
"Pojď taky. Prosím." zašeptal Annus.
Anna zavrtěla hlavou s tichými slovy: "Nikdy jsi ničemu nerozuměl. Já ho opustit nechci, už jsem ti to říkala." A otočila se k odchodu s hlavou opět skloněnou.
Rumpus si Anna znovu odměřeně prohlédl, pak na něj plivl a také odešel. A Annus zvažoval, jestli by mu za to plivnutí neměl jednu vrazit.. Nevěděl přesně proč, ale rozmyslel si to. Zřejmě v hloubi duše svého otce stále respektoval..

Když si sedl do auta a zavřel za sebou, uslyšel Desperatův hlas:
"Kdyby na mě někdo takhle plivl a já měl svaly jako ty, tak bych ho zbil!"
Annus sklopil oči a zavrtěl hlavou. "No, promiň, že jsem tě zklamal."
Desperatus pokrčil rameny.
"Jsi připravený? Jedeme ke mně domů!" zvolal Annus mocným hlasem a nastartoval auto.
Desperatus se rozzářil a řekl na to: "Jsi můj Superman."

"Povídej, plakej, naříkej...
Jsem Utěšovatel. Tak mi i říkej...
Ne - nerozhlížej se svým okem skelným...
Mé druhé jméno jest Neviditelný.
Já složen jsem z tisíců lidských duší,
mrtvých i živých, jež pozřel tento kraj.
Ledovým vánkem jen Tobě do uší
já zpívám Ti, má slova vsaj.
Nyní padá Ti do klína utěšení...
Dopřej, si, dopřej to potěšení.
Neboť hříšníkům dávám rozhřešení
a Tobě, nešťastníku, velký dar,
jenž nemá rozměrů, nemá tvar.
Přijmi prosím pevné objetí bratrovo,
nechť je Ti posvátné každé jeho slovo,
nechť poznáš, zač stojí ten svět
když pohlížíš na něj okem svým,
okem bratrovým,
modrým..."