Světlo a stín

Bez světla stín
jak dítě bez matky
jen stíny si pletou
konce s počátky


*** Světlo a stín ***
„Kdo jsi, že za mnou pořád lezeš?“ ptá se stín světla. „Kam jen příjdu, jsi tam taky. Pochop, chci už trochu soukromí, jsem dospělý stín.“
„Já za to nemohu,“ bránilo se světlo. „Jsi tam, kam se nemohu dostat. Ani tě nevidím, stále se jen schováváš. To já jsem pořád všem na očích. Ach, jak ti závidím tvůj klid.“
„Zato ty musíš být všude,“ zavrčel stín. „Kdyby ses na chvíli zhaslo, odpočineš si taky a já bych měl konečně klid. Ty jsi příčinou mého neštěstí.“
Nakonec světlo dohořelo, stalo se stínem a odebralo se do říše stínů. A nerozlučný stín šel za ním.

*** Máma a dítě ***
„Mamííí, mohla by mě už nechat na pokoji?“ zlobilo se dítě. „Pořád jen za mnu lezeš a nemám trochu soukromí. Jsem už velké, tak mě nech.“
„No jasně, pořád se tu jenom zavíráš a čumíš do počítače, máš už vůbec úkoly? A já tu lítám jak šust, všechno musím uklidit, navařit a ještě abych tě prosila, když se na něco chci zeptat!“
„Tak nic nedělej, nikdo se tě neprosí,“ odseklo dítě vztekle. „Nebýt tebe, mám skvělý život! Proč se mi pořád pleteš do života?“
Znenadání se na obrazovce počítače objevil Velký Mág. „Splním ti tvé přání, dítě. Přej si cokoliv.“
„Už jsem řeklo,“ odseklo dítě. „Ať matka zmizí z mého života.“
„Budiž tak,“ pronesl mág. A nechal zmizet matku. A tak se to dítě nikdy nenarodilo.