Štědrý Večer v cizině

Ten malej žlutej vůz s nápisem DEUTSCHE POST,
co lidem vozí účty, radosti i zlost,
se zastavil dnes odpoledne ještě u vrátek.
Šel jsem si pro kapra. Vracím se nazpátek
a pošťák podává mi bílý expres psaní.

Jo, tohle písmo znám. Je od jedný paní.
Dnes na prstě má kroužek zlatý,
a já jen vzpomínání.
Ve Svatým Petru na horách
taky tenkrát padal sníh.
Jí na víčka,
na stráně stromy políčka,
večery s ní byly víc než štědrý.

Dnes na prstě má kroužek zlatý,
a já to vzpomínání,
na nohy bosý, vlasy rozevlátý.
A tak mi dovol, němá svíčko, než se zešeří
pozvat tu paní v duchu k Štědré Večeři.
Chci ji jen říct mezi sklenkou vína,
jak se mi těžko zapomíná,
že odešli jsme každý jinam
odpouštět viníkům a našim vinám,
ačkoli naše byla vinice.

Padaj ti dneska taky slzy do svíce ?
Mám toho tolik, tolik pod dásní.
Prosím tě svíčko, teď mi nezhasni,
i když ti tečou slzy nad básní,
i když ti tečou slzy horce do vosku,
i když ti padaj slzy pro trošku
tý divný lásky k divný paní,
co jednou do roka mi pošle
bílý expres psaní
a ryba vánoční je zas přesolená.

To kdysi byla, svíčko, jedna žena
jednomu muži pro celej Boží den.
Co bejval plnej smíchu a taky přesolen.
Jen jednou do roka mi pošle bílý expres psaní,
přeje v něm všechno nejlepší,
a mnohou šťastnou chvíli.
Ony však nepřichází, slova je nepřiženou
až se zas v Pánu Bohu sejde se muž se ženou,
co jsou si srdcem a duší souzený
pro všechny vezdejší a Boží dny. . .

Norimberk, 24.12.1970