Kam zasunout palec

Že má bowlingová koule tři otvory, to jsem zjistil až když jsem ji vzal poprvé do ruky. Předcházelo tomu pozvání, které jsem odmítl a přemlouvání, kterému jsem podlehl. Tak jsem v rozpacích stál před bowlingovou drahou a několik různobarevných kouli si mě posměšně prohlíželo. Povinnost sundat boty a nazout vypůjčenou sportovní obuv mě neměla překvapit. Každý sport chce svoje. Lyže se taky nepřipínají na tenisky a tenis se nehraje v přeskáčích. Co mě ale překvapilo, byla skutečnost, že vržená koule sleduje docela jiný směr než jsem určil a s cynickým hlukem se vyhýbá všem kuželkám na konci dráhy. Trenink dělá mistra. Tak jsem dál tvrdošíjně a zcela zbytečně posílal kouli za koulí směrem ke kuželkám, které jak boží bojovníci stále neotřesitelně držely své pozice.
Silou ani šikovností to nejde. Což psychologie, napadlo mě. Při dalším kole jsem ležérně poslal kouli někam dopředu a s předstíranou lhostejností jsem se otočil zády a vůbec nesledoval výsledek. A vida! Dvě kuželky spadly. Pak čtyři, někdy i sedm. Blížil se závěr a poslední koule, viditelně otrávená mým nezájmem zlostně shodila všech deset. Hra skončila. Mistrem jsem se sice nestal, ale další pozvání na bowling neodmítnu. Konečně, už vím, kam zasunout palec.