když padá noční sníh...

ten večer měl v sobě
něco výjimečného
jakýsi vzácný stav ovzduší
jako když odtáhnete
zakouřené sklíčko
mezi sebou a přírodou...

dohasínající západ
se svými okraji přilepil ke krajům
a v jeho paprscích se občas zaleskly barvy květů…

temné barvy se skví víc
než normálně jasné
pošlapaná půda na březích
i rašelinový povlak kaluží
jindy špinavé šedí
teď planou jako okr
a šumící lesy
pokaždé matně modré
pouhou dálkou či hloubkou
dnes vlají jako plátky závoje
fialového větru...

díváte se
s paradoxním pocitem
že vám to něco připomíná
a přitom víte
že je to něco úplně jiného…

kolem očí a úst
jsem měl usazený výraz
co napovídal
že je pustoší nějaký zármutek
jako vichry
co erodují obrysy řeckých chrámů...

Ona se snesla tiše
jako by její kroky
braly inspiraci ze sněhových vloček...

byla z těch žen
které zůstávají hezké pořád
protože jejich krásu netvoří vnější tahy
ale samo utváření hlavy a obličeje
měla kaštanové vlasy
tizianovsky dokonalé
barva pleti byla nezvykle přitažlivá
a přitom zčásti tropická
připomínala krvavý pomeranč
byla totiž lehce ruměnná
s odstínem žluti co zářila
jako zlatá jablka Hesperidek...

chvíli už tě pozoruji příteli
pověz co koluje tvou myslí?

víte co mě děsí Simueiidae?
bludiště co nemá žádný střed
myslíte že jsem blázen?

ba ne
skuteční blázni si ve svém bláznovství libují
nikdy proti němu nebojují
vy se bouříte
chcete to co nikdy blázen nechce…

a to je co?

chcete důkaz že nemáte pravdu…