*VÝTAH*

Poněvadž bydleli na samotě, dost odlehlé od města, měl Ferda dovoleno, pokud nebyl zrovna ve službě, za nepříznivého zimního počasí vyjímečně v noci parkovat s busem u svého domku, poněvadž kromě kola neměl ani auto ani motorku. Ve společné domácnosti s babičkou byli ještě dva kluci ve věku šesti a sedmi let. Třetí přírůstek očekávala jeho útlá, o pět roků mladší Karla, právě teď okolo vánoc.

Zítra je Štědrý den a ve dvanáct bude mít zase už službu. Měl by dnes ještě natankovat, ale nechce se mu, je unaven a říká si pro útěchu humorně ¨co můžeš udělat dnes, udělej raději zítra¨, když přijíždí po skoro celodenní sněhové vánici po desáté večer domů.

¨Jsem docela ráda, že už seš doma¨, uvítala ho Karla. ¨Myslím, že dneska nás bude o jednoho víc. Drží mě to už pár hodin a potřetí to může jít pěkně rychle, ne?¨

¨Mám proto raději už teď zavolat sanitku?¨ odpoví kliďas Ferda než usedne k připravené večeři.

¨No, počkej ještě, zatím to snad vydržím, sanitka tu přece musí bejt na zavolání bleskově. Babička a kluci šli už spát, tak si teď spolu aspoň trochu popovídáme.¨
Nemělo tomu ale tak být, jak si Karla představovala. Porodní stahy byly čím dál silnější a rychlejší, až jí z toho bylo úzko. Jen Ferda dojedl, tak se přece jen odhodlala: ¨Zavolej tam, prosím, Ferdoušku. Myslím, že to dneska pude kalupem!¨

¨No, když to myslíš vážně , tak to udělám¨ a hned je u telefonu.

¨Je mi líto, Ferdo, ale tak rychle to nepůjde, jak si myslíš. Všechny vozy jsou venku a navíc ta sněhová kalamita. Když nejhůř, tak máš přece vedle baráku svý velký fáro, ne?¨, radí mu známý kolega saniťák a zavěsí. Na Ferdu je toho najednou moc: nečekaně zrychlený porod, žádná sanitka, autobus...?

¨Ferdulko, než bude pozdě, dělej něco, prosím, začíná to spěchat, znám to už podvakrát!¨ Karla naříká, kroutí se a drží si břicho oběma rukama. Je mu jí líto a proto nepřemýšlí dlouho: ¨Seber si svoje věci a poď. Jedeme!¨
¨Snad nechceš jet ...?¨, ptá se Karla zoufale. ¨Neptej se a poď, rychle!¨ nenechá ji dopovědět, odhodlaně vtáhne udivenou do autobusu, posadí vedle sebe a na plný plyn vyráží k městu.

Přitom si představuje nemocniční bránu a výšku autobusu. Vždyť tudy vůbec neprojede! Ponese tedy Karlu v náručí od vrátnice až na sál, poněvadž vrátný určitě nebude mít pojízdná nosítka? Blbost, zamítá sám sebe. Transfuzní stanice má taky autobus na odběry krve, takže bránou musí projet! Ale co porodnice? V létě otevřeli nový pavilon i s porodním sálem, ale kde to ve tmě najde mezi ostatními budovami, když ještě tak hustě sněží ? Karla sedí vedle něho jako na žhavé plotně, vzdychá, naříká, kroutí sebou.

U brány zkušeným pohledem zjistí, že přece jen projede. Vrátný na něho z okénka: ¨Člověče, jste normální? Kam se to valíte? Dyť jedete do nemocnice!¨
Ferda dlouho nevysvětluje:¨No právě proto! Vezu porod! Nemám čas! Kde najdu tu novou porodnici?¨

Vrátný rychle pochopí: ¨Furt rovně dál a na konci je to poslední budova vpravo. Zavolám tam, jeďte!¨ Karla mu ještě nasadí ostruhy: ¨Rychle, rychle, teče mi plodová voda!¨

Ferda tuší, co to asi znamená, proto svým obřím vozidlem prolítne bránou jako zdivočelý. U pavilonu dvě sestry s nosítkami, všichni rychle do výtahu, ale pak zas pomalu až do pátého poschodí. Karla nezadržitelně tlačí, křečovitě se drží okraje nosítek, sestry jí strhávají spodní prádlo, ale než vyjedou z výtahu k porodnímu sálu, hlásí se právě zrozené děvčátko typicky novorozeneckým ¨uá, uá...¨

Očekávám je na sále s novorozeneckým kolegou. Ferda se v předsálku svalí na gauč a zhluboka dýchá, jako kdyby právě protrhl cílovou pásku na běžecké dráze. Zjištění, že rodička ani děvčátko neutrpěly překotným porodem žádnou újmu na zdraví, ho postaví rychle na nohy a při našem obdivu za jeho pohotový nápad a řidičský výkon se napřímí do pozoru, jakoby přijímal vyznamenání.

Když si po vánocích přijel pro obě nikoliv autobusem, ale taxíkem, vyprávěl mi svůj neobvyklý příběh a hrdě jej skončil se slovy ¨dítě a matka v pořádku, autobus a brána do nemocnice taky¨.