Svět je plný kouzel

Stojím na kopci, uvolněná, téměř nehybná. Všude pode mnou jenom tráva, obrovské nekonečné zelené plochy, vlnící se v záchvěvech větru, úplně stejně, jako oceán. Ve vlnách vidím skotačit větrné koně a vzdušná hříbátka, tak nadšeně, až místa od míst lehají pruhy stébel nenávratně k zemi.
Asi jim to působí radost.
Pak se mezi nimi vynoří i jedna zemní velryba a několik velkých platýzů se stejnou podstatou, naladění očividně stejně dobře, jako ti neposední synové a dcery vzdušných proudění.
Vždy se na několik chvílí vytyčí do výšky, aby se hned o pár sekund později opět na nějakou dobu ztratili v hlubinách země.
Jedno zvědavé hříbátko šťouchne do velrybí ploutve čumákem, a když zjistí, že mu neublíží, nadšeně vyskakuje na její hřbet a veze se, dokud ta zase nezapluje pod úroveň pevné půdy pro nohy.
Vítr mi hází vlasy do tváře a přináší mi mezi svým vlastním ševelením i útržky ržání svých potomků a velrybích tónů.
… a pak se za mými zády zjeví konečně i on.
Přiletěl.
Na svou neobvyklou velikost přistál neobyčejně tiše, tak tiše, že jsem si ho ani nevšimla, ale to už jeho druh umí. Složí křídla a jeho jasně zelené šupiny se zalesknou v jasu zapadajícího slunce.
„Krásné, viď,“ posadí se vedle mě, a zadívá se také do obzoru: „Tenhle svět je stále plný kouzel, maličká,“ zašeptá, a mě nezbývá, než přikývnout, svět je vážně plný kouzel.