Jdou lidé...

Jdou lidé postavy shrbené,
tatam je jejich hrdost a pýcha,
procesí tiché a znavené
všem se nyní těžce dýchá.

Jdou lidé v šatech roztrhaných
nevlídnou holou pustinou,
bída se zračí v propadlých tvářích
a mnozí cestou zahynou.

Jdou lidé dnem i nocí,
své padlé nechávají za sebou,
kráčejí tupě jak stádo ovcí
zemí smutnou, změněnou.

Jdou lidé tváře ztrhané,
po jedné z mnoha prašných cest,
netečně míjejí zničené
trosky kdysi hrdých měst.

Jdou lidé na kost vychrtlí,
moc sil už jim nezbývá,
dostihl je jejich osud zlý
i slunce se jim vysmívá.

Jdou lidé už se sotva vlečou,
ta bídná hrstka přeživších
a dobře vědí, že neutečou,
smrt brzy si najde každého z nich.