za svým panaxem...
procházím divočinou a rozhlížím se...
» autor: enigman |
tajemny perepel prozpěvuje
jeřáb vyvádí mladé
Ketupa Blakistoni loví v zátočinách
a černá vrána
na špičce topolu
rytmicky tokající uť-ka-a-a
námahou i vzrušením
doprovází poslední tóny písně
kýváním ocasu…
škrtl jsem zápalkou
zapálil knot v plechovce
s medvědím sádlem
natáhl oloče
a vydal se do lesů...
tam k hlubinám
kde se rychle zešeří
oslnivo do snění
kde pravěký najdu
onen zvláštní kámen
a pohladím ten třpytivý
ostrý jazyk čepele
symbol nejstarších potřeb
podobně jako oheň
ještě silnější než ocel
a v tom všem
mocný ženský živel
to co miluji
ale čeho si netroufám dotknout…
měl jsem vás v hlavě už jako kluk…
možná jsem o vás snil
ještě dřív než jsem uměl mluvit
možná o vás vyprávěl
ještě dřív než jsem dovedl číst
možná jsem o vás četl
dřív než jsem byl schopen
zapamatovat si vás
tu podzimně neurčitou barvu
vlasů i pleti
načepýřené uši
a temné slévající se oči...
jste jako řeka
často měníte výraz tváře
někdy se řítíte podél skal
jindy kloužete v mělčinách
občas zpomalíte před závaly
a pak se vzdouváte víříte
chrlíte pěnu
v zimě skrytá pod ledem
nabíráte síly
odpočíváte
abyste na jaře
s křikem lámala ledy
měnila je ve smaragdovou tříšť
a mohla podemílat
břehům kolena
ke kořenům
až se chopíte
jejich těl zcela...
każdy hledá
svého člověka
ale málokdo jej najde
nelze se jej totiž zmocnit touhou
ani silově
k tomu je potřeba mít
jen špetku šťastné chvíle...
Má Elaphe…
jeřáb vyvádí mladé
Ketupa Blakistoni loví v zátočinách
a černá vrána
na špičce topolu
rytmicky tokající uť-ka-a-a
námahou i vzrušením
doprovází poslední tóny písně
kýváním ocasu…
škrtl jsem zápalkou
zapálil knot v plechovce
s medvědím sádlem
natáhl oloče
a vydal se do lesů...
tam k hlubinám
kde se rychle zešeří
oslnivo do snění
kde pravěký najdu
onen zvláštní kámen
a pohladím ten třpytivý
ostrý jazyk čepele
symbol nejstarších potřeb
podobně jako oheň
ještě silnější než ocel
a v tom všem
mocný ženský živel
to co miluji
ale čeho si netroufám dotknout…
měl jsem vás v hlavě už jako kluk…
možná jsem o vás snil
ještě dřív než jsem uměl mluvit
možná o vás vyprávěl
ještě dřív než jsem dovedl číst
možná jsem o vás četl
dřív než jsem byl schopen
zapamatovat si vás
tu podzimně neurčitou barvu
vlasů i pleti
načepýřené uši
a temné slévající se oči...
jste jako řeka
často měníte výraz tváře
někdy se řítíte podél skal
jindy kloužete v mělčinách
občas zpomalíte před závaly
a pak se vzdouváte víříte
chrlíte pěnu
v zimě skrytá pod ledem
nabíráte síly
odpočíváte
abyste na jaře
s křikem lámala ledy
měnila je ve smaragdovou tříšť
a mohla podemílat
břehům kolena
ke kořenům
až se chopíte
jejich těl zcela...
każdy hledá
svého člověka
ale málokdo jej najde
nelze se jej totiž zmocnit touhou
ani silově
k tomu je potřeba mít
jen špetku šťastné chvíle...
Má Elaphe…
Tipů: 19
» 19.11.12
» komentářů: 8
» čteno: 634(16)
» posláno: 0
» nahlásit
» 19.11.2012 - 14:54
EEvellina
nemusím moc dlouhé básničky, ale tvoje májí sílu, že je musím číST víckrát a pořád mi dávají další podněty na kochání z tvých slov
» 23.11.2012 - 23:45
tak tomu se říká záblesk... jen nezpřetrhat nitky a znít... dávat i brát :)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: v divomadle... | Následující: kompozitně...