Lovec co nemá jméno

Utíká bezesnou krajinou
modravou hladinou
v posledním kroku
svých nevracených roků

Unika a vidí světla záře
nevidí ani do své tváře
jen něco v něm zas běží
když si střeží

Své nenakreslené obrazy
všudepřítomné podrazy
poznámky ve své myšlence
co tence

Na světlo se probijí
žijí ty hříchy
Nebo nežijí?
unavené pychy

Nestačí koupat se v ozvěně
své nové proměně
co krasu ničí
když lháři křičí:

Jsou sami na unaveném světě
když v každé větě
má ve tváři napsáno
Lovec co nemá JMÉNO.