Otevíráš se po směru

Odříkáním
ústa zchladla
pravdu skráním
říci z patra
šepot přimíchá
chceš-li naučí tě
rozprostírat sítě
vzdychat do ticha
Noc

noc je hravá
kolem lamp žluť rozmazává
když se stmívá
přihořívá
když jsi blíž

přihořívá blízko knotů
pohled v tmě jde na jistotu
a teplo
teplo je jen bod
když prst ti kreslí po těle
jak mlha na kraj spadlých listů
a trvá tolik večerů
než se vpije k správným místům

otevíráš se po směru

čím rozlepuješ múzám oči
když ranní slunce sněhy žhaví?
kam odvaha tvá chodí pro čin?

už nesmeká už nevyká mi
už nedrancuje podbřišek

už
nesním
ne s ním
nepíše
mi život na rty otazník

Já vím

kde se svíjí stíny
tma se ráda objímá
a na přání umělkyní
nechá spálit zaživa

všechny mosty
všechny prsty

už mě nikdy neopustí
vrána sedá k vráně

nepokoušet nevyslovit
nešťourat se v ráně
nechci

nech cíl
cestám napospas

nedovřeným dveřím
očím ústům knoflíkům
vene vidi věřím
na začátky
na tvůj um

s nímž mi odkrvuješ ruce
tvé dny končí sotva v půlce
Zimo mhouřivá

z luny ubývá
přibliž tmu jak živé tkáně
v mikroskopu v mezisklí

v koncích
na poslední straně
že jsme pohled neriskli
kdosi nám zpoza ramen
vyčítá

stříbřitá
je touha v očích
a pod lampami do zlata
barví se vše vybledlé

tíhu světa na bedrech
na jazyku na srdci
pachuť usínání
ornamenty dek

nejsme sami

múzy z těžítek
ti slova k tělu přibijí

ve všech moudrých příslovích
v kinetické chemii
v dávných ódách
na člověka
stačí počkat

a tak čekám