Kráter (Druhá světová válka)

Kráter


I.
Bronisław Gorski otočil hlavu a pohlédl na své muže.
„Jeszcze nie teraz. Vyrazíme za hodinu. Připravte pušky. A náboje,” řekl a zkontroloval čas na hodinkách, o které před týden obral jednoho mrtvého německého vojáka. Do pravého poledne zbývalo ještě dost času.
Byl poručíkem polské armády, ale nyní sloužil své vlasti jako velitel malého partyzánského oddílu. Nebyl vysoký, ale sporý a šlachovitý. A plný nenávisti k nepřátelům, kteří zavraždili jeho rodiče a jeho samého tvrdě vyslýchali a mučili na Varšavském gestapu, aby udal úkryt dalších polských partyzánů. Bronisław výslechy vydržel a nakonec se mu při převozu podařilo spolu s několika dalšími Poláky uprchnout. Nicméně dodnes měl částečně zmrzačené prsty levé ruky a hluboké rýhy na obličeji a na hrudi – výsledek práce jeho trýznitelů. Přežil jen díky své víře a odolnosti.
V jeho skupině bylo osm mužů. Osm dobrovolníků. Jedním z nich byl i jeho bratr, Grzegorz. Měli se v pravé poledne setkat s muži z Armie Krajowe. Tato setkání s druhy ve zbrani měla vždy velký význam. Po lesích se ukrývající partyzáni neměli ani dostatek potravin, ani dostatek informací o pohybu nepřátel. Jejich jediná šance byla navázat kontakt s dalšími skupinami, které v oblasti působily. Oním místem setkání byla vesnice poblíž městečka Włodawa. Vesnice byla zničena během jednoho z náletů Luftwaffe, jelikož se nedaleko vesnice nacházel vojenský sklad, ze kterého po náletu německých bombardérů zbyla jen část zdi.
V tomto případě se ale partyzáni osudově zmýlili. Netušili, že jde ve skutečnosti o past, kterou na ně přichystali polští zrádci a kolaboranti, a že na místě setkání na ně ve skutečnosti bude čekat speciální oddíl německého Wehrmachtu.

II.
Hauptmann Werner Eisenberg byl zářným příkladem mladého a nadějného německého důstojníka. Byl vysoký, plavovlasý, s hranatou tváří ušlechtilých, takřka rytířských rysů. Při pohledu na něj jakoby přímo v uších zazněl třesk mečů a zbrojí teutonských rytířů.
Jeho hodnost kapitána byla, jak pevně věřil, pouze odrazovým můstkem k další a slavnější vojenské kariéře. Byl proto nadšen, když jej Herr Oberst pověřil úkolem velet zvláštní skupině, která bude mít za úkol zlikvidovat oddíl Říši nepřátelských živlů, které svými teroristickými akcemi ohrožují pokojný průběh okupace. Toť se ví, že pan plukovník nepoužil slovo okupace, nýbrž jej nahradil poněkud libozvučněji znějícím termínem „zemská správa“. Werner ale dobře věděl, jaká je realita. Viděl toho již dost, ale prozatím nikdy nezapochyboval. Byl plně oddán svému Vůdci a boj árijské rasy proti nižším rasám považoval za neodvratný a jedině správný.
Jeho útočnou skupinu tvořilo dvanáct vojáků. Byli mezi nimi i bývalí členové Einsatzgruppen, kteří byli dočasně převedeni k Wehrmachtu, aby zde uplatnili své neocenitelné zkušenosti. Bylo o nich známo, že dosud nikdy neomdleli při pohledu na krev, ani na vyhřezlé vnitřnosti, a že zabíjení jim v žádném případě nezvyšovalo krevní tlak. Byl mezi nimi i Wernerův kamarád z dětství, Friedrich Schädler. Jako chlapci si často hráli na vojáky, místo zbraní měli klacky nebo kuchyňské náčiní, ale teď, již v plné mužské síle, měli v rukou zbraně opravdové.
„Jste obeznámeni s veškerými rozkazy?“ otázal se kapitán Eisenberg.
„Ja, Herr Hauptmann! "Wir werden diese Ratten töten!" vyhrkl jeden z vojáků.
„Dobrá,“ řekl Werner. „Připravte se. Jakmile dorazíme na místo, tak držet pozice a čekat.“
„Jawohl.“

III.
Ve vesnici již nikdo nežil. Lidé buď odešli, anebo zahynuli při útoku Luftwaffe. Uprostřed vesnice byl velký kráter, který po sobě bezpochyby zanechala některá obzvlášť velká letecká puma. Ten kráter vypadal jako velký hrob, který někdo zapomněl zahrabat. Jako svědek hrůzy, která se udála nejen zde, ale v celé zemi.

Němečtí vojáci se rozestavili pro útok ze zálohy. Werner Eisenberg věděl, že budou mít proti partyzánům početní převahu, takže se své muže rozhodl rozmístit tak, aby pokryli co největší prostor. Věřil, že moment překvapení mu zajistí úspěch. Koneckonců, co je nějaký špinavý Polák proti ušlechtilému německému vojákovi?

Bronisław spatřil v dálce se rýsující obrysy domů. Lépe řečeno jen jejich zbytků, které se ještě zcela nerozpadly. Poručík Gorski pohladil pušku svou jedinou zdravou rukou a kývl na své druhy. Byli na místě.
„Počkejme,“ řekl. „Je ještě brzy.“
„Bardzo,“ potvrdil Grzegorz, „ale měli bychom dojít. Vesnice je už támhle. Na co čekat? Třeba už tam chłopaki z Armie Krajowe budou. Pojďme.“
Ostatní muži mlčeli. Bylo znát, že jsou unaveni. Zbraně ale drželi pyšně a s jistotou. Bylo na nich patrné, že jsou oddáni svému posláni, ačkoli trpí hladem a nedostatkem. Bronisław si je chvíli s mlčením prohlížel. Měl nepříjemné tušení. Nedokázal jej ale specifikovat. Studená kapka potu mu klouzala od krku na záda. Ovládl se. Byl důstojníkem polské armády. Synem divizního generála, který byl zavražděn okupanty. Jakožto takovému mu jakákoli slabost nepříslušela. Musel ji potlačit. Zahnat.
„Dobrze,“ rozhodl. „Jdeme. Za mnou.“

IV.
Kráter nešlo přehlédnout. Z dálky vypadal jako prostá vykopaná jáma uprostřed vesnice, kterou z nějakého šílenství místní vyhloubili na místě, kde předtím stávala náves. Díra v zemi však byla příliš pravidelná a všude v jejím okolí byla spálená země. Nebylo pochyb, jak tento kráter vznikl.
Poláci přišli blíže. Neviděli nikoho. Jen špínu, bahno a v nose cítili všudypřítomný zápach.
„Jak jsem říkal,“ promluvil Bronisław, „jsme tu brzy.“
„Dojděme támhle,“ ukázal Jacek Majewski, nejstarší z partyzánů, na polorozpadlou zříceninu. „Můžeme se tam schovat. Budeme lépe chráněni a počkáme tam na naše…“ nedokončil.
Ovzduším se rozlehl výstřel. Majewski se zapotácel a padl k zemi do bláta. Z břicha se mu valila krev a začala na rudo obarvovat špinavou zem.
„Feuer!!!“
Partyzáni bojovali statečně. Opětovali palbu. Kryli se. Bronisław Gorski se ukryl do zříceniny a škvírou ve zdi se snažil zaměřit nepřátelské vojáky. Čekal. A pak uviděl. Vystřelil. Hlava jednoho z Němců se rozletěla. Úlomky lebeční kosti a krev vylétly vzhůru a pak pomalu padaly k zemi, jako když lehké zimní mrholení unáší drobné kapky deště. Gorski třesoucíma rukama nabíjel svou pušku, když vtom uslyšel zvláštní zvuk. Znělo to jako hluk vodopádu. Zvuk se stále přibližoval a zesiloval. A Bronisław poznal, že to není vodopád. Vzhlédl k nebi. To, co uviděl, ho přimělo k tomu, že zahodil svou pušku a opustil úkryt. Utíkal tak rychle, jako ještě nikdy v životě. Ale věděl, že utéci nestihne. Pak uviděl kráter. Nezaváhal. Rozběhl se k němu, skočil do něj a zakryl si hlavu.
„Mein Gott,“ vydechl Werner. „Luftangriff. Nálet. Warum hier. Warum…“
Neměl čas se divit ani přemýšlet. Rozběhl se a vzpomněl si na… na velký kráter od pumy. Od německé pumy. Ve vzduchu se rozlehlo svištění padajících bomb. Německé bombardéry odhodily svůj náklad. Werner skočil do kráteru.

V.
Výbuchy. Křik. Odporný zápach a kouř. A uprostřed toho všeho Polák a Němec. Vedle sebe. V jednom úkrytu. V tu chvíli mezi nimi nebylo žádného rozdílu. S výjimkou jediného. Polák se modlil ke svému Bohu, kdežto Němec se modlil ke svému Vůdci. V ten moment jim však nemohl pomoci ani jeden z nich. Byli odkázáni na nevyzpytatelnou a vrtkavou náhodu. Trvalo to pouze chvíli, ale jim oběma připadalo, jakoby mezitím uběhl celý věk. Čas se v jejich vnímání zpomalil, anebo přímo zastavil.
Výbuchy ustaly. A nastalo ticho. Takové ještě nikdy neslyšeli. Bylo těžké a tíživé. V uších jim rezonovaly pouze ozvěny explozí. Cítili bolest, která z uší přecházela až do mozku a zavrtávala se do něj jako obludný červ.
Oči obou mužů se setkaly. Jen na chvíli. Odtrhli pohled a rozhlédli se okolo.
Bronisław uviděl v blátě ležet svého bratra. Poznal ho podle jeho kožených rukavic, které vždy nosil a nikdy neodkládal. Podle tváře by ho nepoznal, protože Grzegorz Gorski už žádnou tvář neměl. Ani levou nohu a část trupu.
Werner namáhavě vylezl z kráteru. Hned vedle spatřil něco strašlivého. Friedrich Schädler. Jeho přítel, jeho kamarád, s kterým vyrůstal, byl jakoby zakován do země. V kaluži jeho vlastní krve a vnitřností. V očích mu utkvěl skelný, hrůzou vyplněný výraz.
Všude okolo se vznášel dým. Postavy některých Němců a partyzánů už nepřipomínaly lidské bytosti. Vypadali spíše jako hromady hadrů, které někdo rozházel po okolí. V bahně se válely kusy lidských končetin.
Na zemi vedle Bronisława ležela německá pistole Luger. Gorski věděl, že ji může bez problémů zvednout a Němec mu v tom nemá šanci zabránit. Věděl, že by jej mohl zastřelit jeho vlastní pistolí. Neudělal to. Odkopl zbraň a ztěžka usedl na zem.
Pohledy obou mužů se opět setkaly. V jejich očích nebylo nepřátelství. Toliko soucit a beznaděj.
„Ich… ich will nicht dein Feind sein," řekl lámanou němčinou Bronisław.
Hleděli si do očí. Dva muži ve zbrani. Hrdinové svých národů.
„Já také,“ odpověděl po dlouhém mlčení Werner, „já také nechci být tvým nepřítelem.“

VI.
A tak se stalo, že polský partyzán a německý voják vyšli sobě vstříc. Šli ztěžka. Klátivě. A podali si ruce.
„Jsem poručík… jsem Bronisław Gorski.“
„Ich bin Hauptma… ich heiße… Werner… Eisenberg,“ odpověděl váhavě kapitán Wehrmachtu.
Stiskli si ruce nad dohasínajícím a krvácejícím Polskem. Od toho dne putovali po lesích spolu. Jako dva druhové. Jako bratři. A měli jedinou touhu. Přežít.

Ačkoli tomu nevěřili, tak přeci jen měli štěstí. Přežili nejhorší válku v dějinách lidstva, během níž oba ztratili svou víru. Bronisław Gorski víru v Boha, který své věrné ochrání ve chvílích nejtěžších. A Werner Eisenberg víru ve svého Vůdce, který vždy povede svůj národ kupředu a za vítězstvím. Chtěli jen jedno – žít jako lidé, kteří jsou si navzájem rovni. A dokázali to.


Epilog
Bronisław Gorski i Werner Eisenberg zemřeli mnoho let po válce. Jejich potomci se přátelí dodnes.