v zákoutí...

nalezení...
» autor: enigman
rád se toulám
krajinou bez cíle
s polovičatým důvodem
který beru natolik vážně
že bych mohl být odměněn
ale i natolik lehce
kdyby se nezadařilo…

pomalu obracím
mezi prsty navštívenku
na které stojí fialovým inkoustem
vzdáte-li se jednou
svého povolání
a stanete se zemským občanem
navštivte mne
ráda bych vás poznala blíž
na rubové straně
s adresou na místo…

plul jsem zvolna
po jasnící řece
žhavě nachová barva oblohy slábla
až splynula v bezbarvý vesmír
který předchází tónům svítání
a za ostrým zákrutem
se objevilo stavení…

okolí připomínalo
vzor tapet v dětském pokoji
zdánlivě kouzelné
jako v pohádce
ale znáte to
lidé kteří kdysi psávali
středověké balady
věděli víc než vy
v pohádkách se totiž nedějí
jen hezké věci…

neříkám ale
že by snad vstoupit do pohádky bylo špatné
jen že v ní může být i ne zrovna šťastno…

vystoupil jsem z lodi
došel k budově
a nahlédl oknem do místnosti
obložené žlutým dřevem
jakoby připravené na hostinu
s dveřmi z obou stran
zdobně posázenými
tyrkysovými květináči
svým způsobem jedinečný dům
avšak působící dojmem
jakéhosi prozářeného smutku
kdy hodiny míjí jako dny
do toho melancholicky hučí řeka
a ono světlo je mrtvé světlo…

zaklepal jsem
otevřela snědá dáma
vypadající jako vznešená černá madona
se slovy že paní je zrovna mimo
ale ať nikam neodcházím
/to by mě ani nenapadlo/
vrátí se brzo….

pojedl jsem studenou mísu
a pak se zahleděl nad krbovou římsu
visely tam dvě malby rudou křídou
jedna mladíka v uniformě
/není možná to jsem já!/
a druhá děvčete
s vlasy nakrátko
učesanými podle vzoru
středověkých mnichů
v očích orientální světla
a plné rty přirozené barvy
v různých úhlech pohledu
chvílemi sytější
jakoby jedla šťavnaté ovoce...

byl jsem tak zabrán do těch obrazů
až mi došlo že na zácloně se mihnul její stín…

měla je pořád velké
ty oči barvy ornice
vlasy stále těsně nad ramena
co se ostýchaly
že se jich mohou někdy dotknout
usmívala se
ale vzápětí toho nechala
projela si je rukou
a já si uvědomil že je mi podobná
také neumí udělat víc
než jednu věc najednou
pak její olivová tvář ztemněla
zvláštním údivným pohledem
jakoby najednou byla na pochybách
zda jsem to opravdu já...

věříte v osud?

ne věřím v možné…

co tím myslíte?

že tu jsme právě teď
na správném místě
a to co se děje okolo nemá význam
má to však význam tady
víte Drahá Verbum
zjistil jsem
že svět nikdy nezajde
na nedostatek divů
pouze na nedostatek údivu
proto stále žiju
s ústy dokořán
pro chvíle jako je tahle...
Tipů: 25
» 31.10.12
» komentářů: 11
» čteno: 703(19)
» posláno: 0


» 31.10.2012 - 01:19
Dočteno jedním dechem a s ústy dokořán, ne že bych zívala :-)
ST
» 31.10.2012 - 04:19
...Nyní...
» 31.10.2012 - 07:04
pro chvíli , jako je tahle...zážitkově dávám ST
» 31.10.2012 - 08:27
...taky žiju stále s ústy otevřenými do písmene obdivu u tvých básní!:-)
» 31.10.2012 - 08:58
Zcela mě pohltila osobitá atmosféra dalšího z tvých příběhů.
» 31.10.2012 - 09:08
Ty tak krásně umíš popsat to,že jíš studenou bagetu uprostřed stolků,za nimiž sedí tváře různých žen třeba na spořitelně :)) Všednosti oblíkáš do originálních krojů, pěkně se četla **
» 31.10.2012 - 12:15
Pěkná procházka, ST.
» 31.10.2012 - 13:05
Skvělé. ST
» 31.10.2012 - 17:39
Mňam, zase skvělá laskomina... :-)
» 31.10.2012 - 21:47
chvilkama jsem si připadala jako v pohádce:))
» 31.10.2012 - 23:10
na údivy, cink...
obdivuju , jak dokážeš v "pár" slovech popsat prostředí, pocit a ještě k tomu svěže to, co vnímat...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: prostorně... | Následující: podivná smyška...

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.