Bříza a dub

Smutný dub, jen on zná svoje stáří
a podzim, když sundává mu listy
Že vracívá se zeleň za předjaří,
to mládí kolem hlídá bez závisti

To mládí kolem, přes větví krajkoviny
závoje břízy co odmít jeho věk
a času pečeť za oční má stíny
Je setřít zná i letmý polibek

a setřít zná i jinovatku z kraje
kde opustil had osamělý akát,
vzpomínky, vyhnanci pozdního ráje,
již nepřichází třást se nebo plakat

Tam nepřichází vzdát se svého stavu
kdo smutek zítřka si vyšil na prapor
když k dubu bříza přikloní svou hlavu
v šepotu touhy a lásky metafor

V tom šepotu, jak vzdechy studánčiny,
při bezděčné víře v zaslíbený den
kdy kořenů prach jejich smísí hlíny
těch míst, kam každý byl kdys zasazen