Trpaslík

Trpaslík

Víte.. Ono se to tenkrát, sběhlo dosti rychle. Já jsem s tím nedokázal, udělat vůbec nic. Zase jsem seděl doma. Sotva se držel židle. Na stole flaška rumu. Jen chlast. No. A nic víc.

„Šašku! Šašku počmáranej!
Kam čumíš hňupe?! Přestaň už chrápat!
Jenom se opři a dolů se dívej?
Nebo se ti snad mám, po noze drápat?“

Tak jsem se zády opřel o židli dubovou a díval se na podivnou postavu u nohou. Trpajzlík malinký, tam na podlaze stál. Takovým nepřátelským. Hrozivým. Se mi zdál.

„Nečum! A zvedni mě!
Postav mě na stůl!
Šel jsem sem v té zimě.
Zmrznul jsem napůl!“

Tak ohnul jsem se líně. Zvednul jej z podlahy. A jen tak jsem jej hodil, na ubrus špinavý.
Udělal kotoul. Dost kvalitní, si myslím. Vyskočil rovnou na nohy. Hned jak se na ubruse do středu postavil, bleskově tasil meč. Lesklý a měňavý.

„Slyšel jsem! Žes prý příšerně tupý!
Že ti, na celém světě, na ničem nesejde.
Že prý ve tvojí hlavě, jen vypitý chlast šumí.
Do tvé palice prý, nic víc se nevejde.“

Chňapl jsem po něm. A chtěl jsem s ním praštit. On bodnul mne mečíkem hluboko do dlaně. Pak salto vysoké dopředu vytočil.. Náhle stál maličký kousíček ode mně.
Tiše stál. Stále se podivně usmíval. Až k mému nosu po chvilince přikročil. Zářící zbraní se dotknul mé tváře. A já? Jen jsem pomalu prsty své nastavil. Sedl si na ně. Já. On. A mečíku záře.

„Jdi Kubo. Neblbni. Mě nemůžeš lapit.
Mě nikdo nechytí. Do ruky. Do pasti.
Já jsem sem přispěchal chlastu tě zbavit.
Když toho nenecháš, tak skončíš v propasti.“

Jen jsem se zachechtal, směšnému prckovi. Podle mne jenom se vychloubal do nebe. Popad jsem flašku. Špunt někam jsem zahodil. Zvedl ji ke rtům a obrátil do sebe.
Zamával mečem a znovu mě bodnul. V ten moment rum se mi z mé lahve vypařil. Láhev mi prázdná upadla na stůl. Je žhavá. Vzal jsem ji. Ruku si popálil.

„Nechlastej, chlape! Tak nechej tu flašku!
Nebo ti i něco horšího vyvedu.
Vím, že máš u dveří ještě chlastu tašku.
Já i tu, v momentě, zničit ti dovedu.“

Láhev jsem popadl. Praštil toho skřítka. Flaška se o něho na střepy tříští. Trpaslík stojí. Nikam neutíká. Ani krev z mrňavé hlavy neprýští. Pravičkou na stůl jsem divoce plácnul. Chtěl jsem jej ve vzteku rozmašírovat.
Stojí a střepy mi vybírá z dlaně. Říká, že měl bych prý slušně se chovat.

„Půjdeme někam. Jen tak. Na procházku.
Až ti to namažu léčivou mastí svou.
Víš, chtěl bych s Plivníkem vyhrát svou sázku.
Řekl jsem, ještě dnes že budeš na nohou.“

Ruku mi mastičkou potíral jemně. Tu před tím vyndal ze své velké kabely. Pak oči zavřel. Můj prst sevřel pevně.. A moje rány? Ty v ten moment zmizely.
Do kruté zimy jsme se tenkrát vydali. Hromady sněhu a silný byl mráz. Já měl jsem jej v kapse. Je dobře, že je malý. Hřál jsem jej dlaní. Aby nenachlad.

„Půjdeme do lesa!“ ozve se z kapsy.
„Jen jdi po cestičce a potom za tratí.
A pozor dávej si. Na lidi. Na psy.
Když spadneš, neboj se. Mě jen tak neztratíš!“

Denně mne vodil tam po lesních cestičkách. Občas jsme spolu šli nakoupit a tak dál.. Do práce, do sklepa. Všude se mnou chodil. Držel se jak klíště, jak smůla na patách.

„Vař tmavý čaj a mě rumu kapinku!
Kapičku dneska mi tam můžeš dát.
Byla mi zima. Jak sledovals Aninku.
Musím se tedy teď malinko rozehřát!“

Náprstek čaje teď s rumem mu nesu. Dávám jej na ubrus vyžehlený. Sousedku Aničku po očku sleduji. Vidím, že vzala psa, jdou spolu k lesu. Jde sama se psem. A právě se ohlédla. Za oknem jistě mne musela vidět. Tak jsem se oblékl. Trpaslík souhlasí. Že prý se za mne již nemusí stydět.

„Jenom si jdi. A věnuj se Aničce.
Znám ji už dávno. To hodná je paní.
Tak tady nekoukej, nebo ti uteče.
Popadni kytku a utíkej za ní!“

Má domek v sousedství, ta moje Anička. Dříve si mne vůbec nevšímala. Teď o mě všechno ví. Ví že již nepiji. Chtěl bych jí říci, aby si mne vzala.

„Nechlastáš. Makáš. A shodil jsi pupek.
Vypadáš docela jak správný chlap.
Tím tady končím. Mám zas dobrý skutek.
Přeji ti štěstí. Tak buď hlavně zdráv!“

Naposled trpaslík na dlaň se posadil. Já nevěděl, jak bych mu poděkoval. S mou blbou náturou. S chlastem si poradil. Nad díky mými jenom rukou mávnul. U plotu za vrátky pak jsme se loučili. Ještě si zmuchlaný kabátek upravil. Potom se rozběhl. Na rohu zastavil. Ještě mi pokynul. Pak za roh zahnul..