Kočičiny a kočičárny

(nene,žádný medvídek mýval), kočku. Nebo raději dvě.
Naše rodinka kočkám propadla před cca17lety a dny předtím plynoucí v pokojném, někdy až nudném duchu, rázem získaly druhý rozměr. Rozhodně si nemůžu stěžovat, že by se s námi všechny naše kočky krásně a v symbióze sžily. Naopak, byli jsme to my, kdo se podřizoval jim.
Při vzpomínce na prvního kocourka, kterého děti překřtily na Mikeše(jako by mu z oka vypadl),se musím smát.
I když tenkrát mě při některých jeho kočičárnách popadal amok. Jeho neustálé hledání v našem „velkém“ bytě(64m), kde jsme systematicky prolézali každou skulinu, která nás napadla a my už propadající hrůze, že někomu z nás proběhl ven! Mrška si spokojeně spal stočený v kredenci v dortové formě. Pánbůh ví, jak se tam dostal.
Nechat jídlo mimo uzavřený prostor? Nemyslitelné! Pamatuji si na večer, kdy jsem chystala k včeři smažená játra. Mohla jsem být pryč asi tak 2 minuty. Pohled
na Mikeše, který stál oběma předníma packama v tácu
s nachytanými řízky na smažení a s rozkoší si na nich pochutnával, mě tenkrát přimrazil mezi dveře. A ta jeho nebetyčná drzost a potměšilý pohled:“A co jako teď uděláš?!“Jestli si myslíte, že seskočil a zdrhal, tak jste
na omylu. Plavně seskočil s úlovkem v tlamičce a začal utíkat až ve chvíli, kdy jsem ho ječící a rozzuřená
k nepříčetnosti honila po kuchyni s řízkem v ruce a máchala s ním na všechny strany. Kuchyň byla zralá
na generální úklid, kocour na sprchu a já na lexaurin. Nebo ta jeho neovladatelná chuť na jogurt. Do vylizování kelímků se vždycky pouštěl s takovou vervou, že jsme ho pravidelně museli z kelímku, který si narazil celý na hlavu, vysvobozovat. Po čase jsme mu pořídili kamarádku Rozinku. Krásné kočičí mimino.Jeho nadšení sestávalo se zježeného hřbetu a prskání, což mu vydrželo několik týdnů. Pak se s tím jakž takž smířil, ale nadšení v tom bylo pramalé.
Zatímco Mikeš byl pan kocour, který se snažil držet krok s dobou a vzdělávat se s námi,při četbě někoho z nás si ohleduplně lehal vedle a slušně nám nakukoval do knihy, se Rozinka projevila jako totální analfabet, kterému je vědění k smíchu a naopak si lehla přímo doprostřed textu, nebo hltala TV pořady podřadného chrakteru, což činí dodnes!
Mikešek odešel do kočičího nebe a já jsem se rozhodně postavila proti dalšímu kočičímu přírůstku do domácnosti. Bohužel jsem fatálně selhala. Výdrž jsem měla VELKOU. Celých 6 týdnů!
A tak nám přibyla Lucinka. Vybírali jsme ji z houfu koťat a zcela podvědomě to byla ONA, koho jsme si jako chundelaté klubíčko odnášeli!
V tom už snad musela mít prsty škodolibost osudu, protože jestli Mikeš měl chování pana profesora a i
z Rozinky se stala časem skoro dáma, tak Lucka je normální delikvent. Ostřílený „zlodějíček“všeho, co se ji jen trochu líbí, bufeťák, který za tichých nocí převrací i 10 kilový odpadkový koš a roztahá všechno po kuchyni(takže rána mám „růžová“),mlsoun, který se granulí dotkne pouze v případě hrozby, že umře hlady a
na dovršení všeho, se klidně spustí s kocourem(ani nám ho nepředstaví)a přitáhne tři „děcka“. Tahle její eskapáda nám dala pěkně zabrat. No, dětičky jsme naštěstí vypiplali. Jako správná kočičí „babička“jsem si dala záležet, aby se dostaly do slušných rodin a pravidelně je chodím kontrolovat. Na rozdíl od jejich mámy, která byla ráda, když se jich zbavila. A přiom ten její neviný pohled:“Co já? Co zase já? Vždyť nic nedělám!“
Jejich kočičárny a kočičiny mě stále vyvádí z míry. Ale nic bych neměnila. I když musím všechno schovávat, „odpaďák“ na noc strkat na pavlač a denně vysávat kočičí chlupy. Jsou to naše kočky(nebo my jsme jejich lidé?)a ony nás pokaždé, když se vracíme domů čekají u dveří a vítají. A je jim jedno, jestli jsme naštvaní z práce, unavení z náročného dne a nemáme náladu. Prostě přijdou, vyskoči si na klín a předou.
Mám 2 kočky a jsem bohatá!