Dnes

Dnes jsem v autobusu uviděla děvče
se zlatými, nádhernými vlasy.
Až jsem záviděla. Zdálo se mi,
že až celá září od té krásy...
"Kdybych byla jako ona, Bože!..."
přemýšlím. Tu dívka náhle vstala
a já jsem se, když šla právě kolem,
na její nohy letmo podívala.
Strnula jsem - a rychle zvedla oči.
Dívka jenom jednu nohu měla.
Tam, kde jiní druhou nohu mají,
protéza jí z šatů smutně čněla...
-
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám,
vždyť já přece obě nohy mám!

Pak jsem vešla do malého krámku.
Prodával tam mladík, byl moc milý.
Trochu déle jsme si povídali,
byla jsem tam pěkně notnou chvíli...
byl tak milý, měl takový šarm,
vypadal tak šťastně, spokojeně,
ani se mi nechtělo jít dál,
choval se tak hezky, nenuceně...
Když jsem odcházela povídá mi:
"Děkuji Vám, byl jsem s Vámi rád.
Víte, já jsem...já jsem totiž slepý.
Přijďte si zas povídat!"
-
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám,
vždyť já přece vidím - oči mám!

Později jsem uviděla dítě.
krásné, velké, modré oči mělo.
Kolem něj si všude hrály děti,
ono však jen tiše přihlíželo.
Zdálo se mi, že je nějak divné,
jak by nevědělo, kudy kam.
"Proč si taky nejdeš hrát?"
přívětivě se jej ptám.
Tu jsem poznala, proč je tak zvláštní:
vždyť je hluché, vždyť mě neslyší...
A tak znovu pokorně se modlím,
volám v duchu k Pánu Ježíši:
-
"Bože, odpusť mi, když někdy naříkám,
vždyť já přece slyším - uši mám!"

Celý svět je můj:mám přece nohy,
ty mne donesou, kam budu chtít,
oči mám, a proto mohu vidět
slunce zář i bledé luny svit,
navíc slyším - tolik požehnání mám!
Bože, odpusť mi, když někdy naříkám...