*SMRTI NAVZDORY*

Max nikdy nepoznal svou maminku, neboť když se narodil, byla právě jedenáct týdnů mrtvá. Klinicky mrtvá. Je vůbec něco takového možné?

Neuvěřitelná story o tom jak zůstal tolik týdnů naživu v těle své klinicky mrtvé matky, začla čtvrtého července roku devadesát jedna. Třicetiletá Gaby pracuje jako úřednice firmy Porsche ve Štuttgartu, její o dva roky starší manžel Karel je obchodním vedoucím v jiném podniku. Poměrně pozdě se teprve včera s naprostou jistotou dozvěděli, že je Gaby už v sedmnáctém týdnu těhotná. Po desetiletém manželství radostně prožívají nepředstavitelné štěstí, ve které skoro už nedoufali.

Toho osudného dne se společně nasnídají a pak se rozcházejí do práce. Naposledy si telefonují v pět hodin odpoledne. O hodinu později se Gaby při cestě parkem domů v bezvědomí zhroutí. Náhodný chodec ji zkusí reanimovat, ale docílí jenom, že se obnoví srdeční činnost, nikoliv samostatné dýchání. Než ji odveze sanitka, uplyne několik drahocenných minut, kdy je bez kyslíku.

Večer ji Karel najde na intenzivní stanici v bezvědomí, mezi kabely různých kontrolních přístrojů. Plicním tubusem je napojena na umělé dýchání. S léky v injekcich a infuzích se doktoři horečně snaží přivést Gaby z klinické smrti do normálního života. ¨Udělejte, prosím, vše možné pro ni a pro naše dítě!¨, prosí Karel úpěnlivě.

V příštích dnech se zdá, že bude lépe. Začíná totiž opět sama dýchat! Někdy dokonce otevře oči a ustaraný manžel se domnívá, že se Gaby usmívá. Nicméně její oči zírají do prázdna...

Doktoři jí vzhledem k těhotenství nemohou dát některé důležité léky a navrhují, aby se přerušilo. ¨S tím by Gaby naprosto nesouhlasila¨, pohoršuje se a odporuje Karel. ¨To vůbec nepřichází v úvahu!¨

Desátý den přestávají zorničky reagovat na světlo, což znamená nejhlubší bezvědomí. Počáteční nedostatek kyslíku způsobil, že vzniká předpokládaný a obávaný otok mozku a že tím budou poškozeny jeho životně důležité funkce.

Neurolog kontroluje elektroaktivitu mozku: na obrazovce přístroje nulová linka. Tím je iluzorní, aby přetrvávalo těhotenství, které ji zbytečně zatěžkává. S přerušením ale Karel opakovaně nesouhlasí. Bylo by to v jejím úmyslu, kdyby se rozhodl, že jejich dosud nenarozené dítě nemá žít? Jak to udělat, když pacient už není schopen projevit vlastní vůli? Není však Max nejlepším důkazem toho, že jeho rozhodnutí bylo správné?

Pro Karla nebyla totiž Gaby ¨mrtvou¨ proto, že lékaři už nemohli prokázat žádnou mozkovou činnost. Neboť jak by -podle nich mrtvé tělo- bylo schopné téměř zázračně umožňovat další vývoj těhotenství už celé tři týdny? Vždyť jsou známy případy hlubokého komatu, trvajícího měsíce ba roky než se pacient probudí. Ať už je pak třeba ochrnutý, ale je tu, naživu, vnímá své okolí, prostě žije doopravdy! Proč by se to nemohlo podařit i u Gaby?

Doslechl se, že existuje t.zv. antroposofická nemocnice, kde se specielně a často i úspěšně věnují klinicky mrtvým. Karel docílí toho, aby tam Gaby –mezitím už tři týdny po mozkové smrti- přeložili. Přijímající lékař, narkotizér Majer se udivuje, když vidí v obličeji růžovou, zdravě vypadající ženu. ¨Jakoby spala¨, unikne mu nevědomky.

Udržovat tělesné funkce klinicky mrtvého mozku je zpravidla technicko-medicinsky velmi náročné. Často vzniká nezvladatelná horečka, krevní tlak klesá, že je až neměřitelný a za den se vyloučí někdy až deset litrů tekutin. ¨Její tělo se ale podivuhodně vyregulovalo samo¨, říká doktor Majer.

Ustavičně kapou infuze s léky proti otoku mozku. Automatické umělé dýchání s kyslíkem běží ve dne v noci. Plod v jejím těle roste a velmi čile se pohybuje. Srdíčko pracuje vydatně a rytmicky, vše vypadá tak jako by se jednalo o zcela běžné těhotenství. Karel přichází denně a přehrává jí cédéčko s jejími oblíbenými písněmi nebo čte uklidňující pohádky a přitom jí klade ruku na břicho, aby dítě vnímalo aspoň přenášenou vibraci jeho hlasu. I když v hlubokém bezvědomí, její tělo kupodivu reaguje zrychleným pulsem a zvýšeným krevním tlakem, což je pro lékařské odborníky záhadný a nevysvětlitelný stav Obojí se zase uklidní, když se jí hudební therapeutka dotkne hrudi a jenom zlehka pobrukuje.

Šestadvacátého září ráno se vše náhle změní: začínají předčasné porodní stahy, hrozivě klesl krevní tlak, tím se nedostatečné prokrvuje nejen děloha, ale též plíce, takže plodu začíná chybět tolik potřebný kyslík! A protože selhává i účinek podávaných léků, rozhodují se gynekologové pro císařský řez. Karel si vyprosil být u operace a když právě narozený chlapeček začne vydatně křičet, políbí Gaby na čelo a říká jí: ¨Slyšelas přece? Otevři oči, tolik tě prosím! Uvidíš naše dítě!¨ Jeho přání se však nesplní...

Děťátko odvezou v inkubátoru na nedonošenecké oddělení. Karla k novorozeňátku zatím poutá pouze minimální otcovský vztah. Chce být u umírající, u níž se po operaci objevil těžce nepravidelný srdeční rytmus.

Dlouho se rozmýšlí než pod tíhou všech dosavadních marných pokusů proti otoku mozku a v důsledku současného beznadějně neupravitelného stavu krevního oběhu svolí, aby se další reanimační pokusy ukončily.

Krátce nato Gaby po čtyřiaosmdesáti dnech mozkové smrti definitivně umírá zástavou srdce a pro Karla se tím zboří jeho dosavadní svět.

*
Jejich synu Maxovi je nyní dvacet let. Ve škole měl potíže s počty a s psaním, školní docházku však ukončil a moc ho baví, pro co má i potřebné nadání: stát se uměleckým řezbářem! Nemá žádnou přítelkyni, jenom dva kamarády, se kterými se rád zaměstnává na počítači.

O své matce toho moc neví, zná ji jenom z několika fotografií. Od otce často slyší, jak spolu prožívali svůj volný čas, od babičky se dozvídá, že má po ní oči i vlasy.

Karel pro něho před dvaceti lety v nemocnici natočil na video, jak se o ni, tak dlouho umírající, všichni láskyplně starali. Kazety mu ale zatím neukázal. Kdy se k tomu odhodlá, neví.

Tuší, že to pro oba dva bude velmi bolestivé....