Poslední Hamletova láska ...

***



Prázdné dny
kolem mě hlasitě prochází
přes mé svědomí
Přes úplně zbytečné věty
a názory které nikdo neposlouchá .
Prázdnota do ticha
barevně prosvítá jako by tvůj
stále se vracející smích
se změnil v tichý pláč
A slzy z pramenů vytékaly
na tvou zahozenou svatozář
Když slunce zapadalo za hory
a tma si vybírala své úroky
na všem co se mohlo podobat
tvé tváři ... Vzpomínce
která nikdy neodchází jako ty
před několika dny ...




Prázdnota života
obojakost neskutečných snů a nocí
Probdělých nad novými scénáři
potulných komediantů
Jdoucích po tvých stopách od
vesnice k vesnici
hledajíc ztracenou kolombínu
v šatech pomalovaných něžnými barvami
Stejně vyzývavou jako ty když
se svlékáš z odpoledních šatů a starostí
v hodinách co se nenávratně propadají
přes síto bytí a nebytí ...




Vždyť jsi to stále ty
co stojíš u otevřeného hrobu
v rukou neznámou lebku
odhodlána ke všemu
I k přiznání že to byl určitě Hamlet
vždyť ještě včera stál
na prknech co znamenají
svět ...



***