Zlatokopka

Jistě tak jistě jistá, jen jistá se zdáš,
své povědomí vlnobitím řečiček obléváš.
A já zas bez jistoty, tak jako vůl,
sám nad sebou lámu svou hůl.

Co myslíš, co víš, co tvá je skrýš,
jen na otázku přímou, otázkou odpovíš.
Mlžení tajemna vůkol tebe,
jak ženská je rozhledna po světě celém.

Co kdyby... nablízku... na bílém koni,
a podkovy jistoty tak stříbrně zvoní.
Komu zas nabídneš srdce půl,
za pytel jistoty a nový dům...

A sorry, miláčku můj,
máš jen svou starou zlomenou hůl.
A já, však víš,
v novém domě svou zlatou skrýš.

Jistoto moje, co tvé je, co tvoje...
a srdce ze zlata za zlatý důl,
prodalas svého srdce půl.
Jednou tvá jistota zlatá a kamenný dům,
ubije v tobě toho tvého srdce půl.

Mě zbyde celé, živé a moje
a jedna stará zlomená hůl.

Lenka pomněnka