Poslední oáza klidu

Brzy tomu bude rok..
Jsem zpět na místech, která se tak nesmazatelně zapsala kamsi hluboko do mně.Však dnes je vše už jiné.Našel jsem tiché, klidné místo.Lavičku mezi stromy.Věnuju se svým vzpomínkám.
Kolem poletují spadlé listy ze stromů, na zemi už vytvořily zajímavé chumly a všechno voní
tak zvláštně a jinak.Lidé, kteři procházejí okolo jsou tišší než obyvkle.Snad je to právě tím na jak zvláštním místě se nacházíme.Prošel jsem znovu všechny známé cesty.Od hlavní brány
kolem kostela, pak cestou k jídelně, okolo hřiště a dál k centrální terapii.U ní jakoby mě znovu praštila do nosu vůně vosku a svíček, ačkoliv tam teď určitě nikdo není.Pokračuju kolem pavilonu starých , pak pavilon a dětí a pomalu zpátky k hlavní brány.No a rovnou za nosem a najednou stojím u místa. které je mi nejbližší.okno skrz které jsem tisíckrát koukal, ať už jen ven anebo večer na oblohu je otevřené a snad čeká že se příjdu koukat zas.
A možná čeká i postel pod ním, až ji zas příjdu povléct a ulehnout.Končím vzpomínání a vydávám se cestou nahoru do kopce.

Sedím u statku, na té ukryté lavičce a píšu si své zápisky a lidi divně koukají.Ale tady by na blázny měli být zvyklí ne ?? Snažím se najít mezi ty, nimiž už se důvěrně znám.Tolik jsem toho s nimi prožil.Prošel jsem snad už všechny cesty, tak kde můžou být ?? Dnes už tu nikdo z nich není..I mé stopy už zakryl sníh, smyl déšť anebo zapadaly prachem.A tak udělám nové, stejné jako ve mně zanechalo tohle místo.Abych ani já, ani ty cesty, ani všichni s kterými jsem přes ně kráčeli nezapomněli že jsme tu byli.Jenže to se nedá.Známé jsem ani po dlouhém pátrání neobjevil.Přesto však stále naivně věřím, koukám, hledám.A cítím.Cítím ty příběhy, které mi našeptávají stromy, budovy a celé okolí.Cítím a vzpomínám na vše, co mi ti, s kterými jsem měl tu čest trávit tu čas vyprávěli.Bolest i smutek těch příběhů, protože tady většinou štastní lidi nekončí.A cítím jak v jejich příběhy v sobě stále mlčky nosím a chápu, jak jsem se to zde naučil.Tiše zašeptám do větru, že i když tu nejsou, že já jsem nezapomněl.Že jsou všichni pořád se mnou a hluboko ve mně.Jako já možná u některých z nich."Kolik smutku, veselí z uzdravení, trápení, zoufalosti i opravdového šílenství musely zdi těch budov okolo měn zažít" napadá mně.Byla by to asi pořádná kniha příběhů co napsal život sám.

Bude tomu pomalu rok.I já jsem se zde octnul.Bezradný, bez cíle kam dojít, bez nějaké naděje.Teď tu sedím a moc dobře vím, jak správné je, že dnes už jen jako návštěvník, jen tichý kolemjdoucí a pozorovatel.A jsem vděčný těm místům, kde jsem se naučil vážit si sám sebe a všeho okolo.Že dnes už vím, že jen když je člověk živý, má naději vůbec cokoliv změnit.A že jsem se ještě líp naučil naslouchat a chápat, cítit..

Mohl bych se teď zvednout a vydat na cestu.Cítím se dobře, ale zárověň je mi smutno že jsem nenašel co bych najít chtěl.Ale miluju tohle místo.Asi nejvíc rozproruplný v mým životě.Miluju tohle místo, kde se neštěstí dokáže změnit ve štestí.Anebo můžou lidi ve svým neštěstí v klidu zůstat.Bez zbytečných řečí, otázek.Poslední oáza klidu, jak jsem si to tu sám nazval.Vím že je to jen pouhopouhá iluze, že to není tak jednoduchý jako v mých představách.Ale ta oáza klidu je nádherná.Stojím před tou bránou a už jen pár kroků a budu zas v tom normálním světě. "Normálním??"napadá mě najednou.A zas bych chtěl jít si lehnout na postel pod to okno a zůstat za plotem, ve své oáze, kde je klid, mír a bezpečí.Ale musím dál prát se s tím skutečným světem.Avšak přál bych všem ostatním, co tu musí svůj čas strávit, aby mohli odejít a bylo jim dobře, jako teď mně.Vrátím se znovu na vycházku.Je to místo které miluju, protože ikdyž jsem byl nešťastný bylo mi tam dobře.Areál psychiatrické léčebny Bohnice je divné místo.Snad tím co se na něm nachází.Ale dá se v něm nádherně jen procházet.A určitě neváhejte a přijďte se projít taky.Nebudete asi mít při cestách podobné pocity jako já, ale ta vycházka určitě bude stát za to.A třeba se tam někde potkáme.A uvidíte zasněnýho kluka, který jakoby něco hledal anebo bude psát do papíru, budu to já.Tady se mi totiž nejlíp píše.Tužka jakoby sama utíkala po papíře.Miluju tohle místo..