Volejte 155

Chci vám vyprávět o některých věcech, které jsem zažil, donutilo mě to přemýšlet, a nejsem zrovna na sebe z toho hrdý.
Na těch školeních o první pomoci není velký problém odříkat, co a jak. No ale v praxi už to tak jednoznačné není.
Vždy si přečtu znova a znova ono sdělení, které je v pražských tramvajích o tom, jak jednoduše poskytnout první pomoc.
Dávat umělé dýchání je zastaralé a nebezpečné, klidně můžete chytit tuberu nebo AIDS. Prý stačí dávat masáž srdce, člověk, který se nebrání ji potřebuje. Spočívá ve stlačování hrudní kosti 100x za minutu 5-6 cm. Předtím je ovšem potřeba zavolat záchranku na čísle 155. Já si to upravil:
100x 5,5cm a volat 155. Dobře se to pamatuje.
Ale teď k věci. V pondělí jsem večer chytal kapry na Džbánu. Tedy přišel jsem v půl osmé, ještě za světla, ale moc ho nebylo, stahovaly se mračna a v dálce se opravdu silně blýskalo. Počítal jsem to, maximální interval mezi blesky byl 11 sekund.
Po příchodu mě upoutala trojice mladíků hulákajících po sobě v angličtině. Čtvrtý stál po kolena ve vodě. Velmi vyhublý a snědý. Na Roma nevypadal, spíše na Araba, ale nemluvil, tak nevím. Rozbaloval jsem na svém obvyklém fleku pruty a v duchu se těšil, až se setměním vypadnou. Docela mi lezli tím řvaním na nervy. Posledně jsem si něco podobného užil s Rusákama, co se tam taky přišli nadrátovat, tak jsem si pro sebe konstatoval, že Rusáci na to nakonec nemají patent.
Snědý borec vylezl s vody a s vážným výrazem v tváři se odebral asi 20 metrů za mě. Tam si klekl, hlavu dal na zem a ruce před sebe. Ahá, mohamedán, říkal jsem si a přemýšlel, kterým směrem je Mekka. Jako správný rybář vím kde je sever, takže ano - hlavou směřoval na jih.
Zbylí tři borci se rozhodli přesunout dále, ale jednomu se udělalo zle. Nemohl jaksi vstát a snažil se podle vydávaných zvuků potupně vrhnout. Ale ani to se mu jaksi nedařilo. Nakonec ho ti dva zvedli a kráčel s nimi. U musulmána se ovšem složil do trávy a zřejmě usnul. Rovnou na pěšině. Když na něj začal štěkat nějaký vlčák, tak se probral, zběsile řval a kopal kolem sebe. Fakt jsem už toho měl plné zuby a tak jsem si ve svém nitru říkal - "Kdyby tě chtěl kousnout do prdele, vole jeden!" Holčina, co tam vlčáka venčila jej nakonec nějak odvolala, když už to vypadalo nadějně. Mladík znovu usnul.
Po čtvrt hodině, už bylo před devátou a tma, jsem si vzpomněl na methanolovou aféru a napadlo mě, že se podívám, v jakém jsou ti borci stavu. Ten bílý dýchal slyšitelně, takže jsem mu dále nevěnoval pozornost. Ale mohamedán vypadal jako mrtvola.
Zrcátko k vodě nenosím, ani hřeben, takže dýchnutí na zrcátko jaksi nepřicházelo v úvahu. Dal jsem mu před ústa prsty a ucítil slabé teplo - dýchal, ale nic moc. Tep na ruce se mi nepodařilo nahmatat. Později mi žena říkala, že jsem měl zkusit krkavici, ale to mě nenapadlo. Chyba.
Otočil jsem ho, a jevil se mi naprosto bezvládný. Šel jsem vyhledat jeho kámoše. "Další chyba", řekla mi později žena. "Měl jsi ihned volat záchranku, když jsi měl pochybnosti." A já je opravdu měl.
Jeho kamarádíčky jsem našel hned. Říkám jim tak a tak, váš kámoš na tom není dobře, zkuste ho probudit a zjistit, jak na tom je. "Jó, jó, jasně, díky, v pohodě", zněla odpověď. Zase chyba. Neměl jsem se na ně spolehnout.
Ale já se otočil, co dělají mé osiřelé pruty. V ten moment záběr jako prase, naviják bzučel jako včelí úl. Jak jsem přisekl, bylo mi jasné, že to bude slušný macek, tak jsem ho asi 10 minut tahal opatrně ven. Jo, kapřík, 62 cm, tak 4,5 kg. To už celkem jde.
Sotva jsem ho pustil, objevil se u mě sympatický mladík, jestli nemám mobil, že tam leží někdo v kómatu.
"A kde jsou jeho kámoši?" zmohl jsem se jen na otázku.
"Jak nás viděli, zdrhli", odpověděl. Sebranka jedna.
No nic, mladík tam měl sebou dvě kamarádky, jedna z nich byla zdravotní sestra, takže já volal 155 a oni se starali, jak uměli. Stabilizovaná poloha a tak. Naved jsem k nim záchranku, která mezitím dorazila a odešel. Nerad očumuju, když už nijak nemůžu pomoci.
Snad to dopadlo dobře. Ale já dobrý pocit neměl. Co kdyby jej tam neobjevili a on mezitím umřel? Jsou chvíle, kdy se člověk musí zamyslet, zda udělal opravdu maximum. Moc se mi to nepovedlo, snad příště to bude lepší. A možná se někdo poučí z mé reportáže, ty chyby neudělá a zachrání někomu život. Proto jsem ji napsal.