Vzpomínky na lásku

Mít rád, milovat, chybět a znát, být s druhým v myšlenkách napořád, není zapotřebí fyzicky, ale je to občas fajn, když obejmout můžeš, vyslechnout než nemít ani šajn, co se s druhým děje, kdy na svět se směje a kdy zoufá, kdy v lásku a odpuštění sám v noční posteli doufá. Láska nemá hranic, láska není bez omylů, to se prostě nedá, ale po nějaké době člověk naučí se s ní žít a vše se podá. Proč však chceme všechno bez chyb a hned? Vždyť dokonalí nejsme a bez nich neuvědomili bychom si tu krásu, máme spíše pocit, že ujede nám vlak a že máme malo času a tak ji opouštíme často dříve než roztáhne svá barevná křídla.

Když ze srdce lidského vytrysknou citová vřídla, jsme, drahá, na útěku před rájem, ze kterého máme strach, ale i ráj je zahrada, která nekvete hned celá, tak proč je to tak těžké, tak proč se to nedá. V rytmu smyslného tanga a džusu ze šťavnatého manga učím se lásce znovu a zas, která k tobě byla tak silná.

Nebyla to chiméra opuštěného mládence, který neví kudy dál. Mnoho vody z deště již do země odteklo a k sexuální touze přidal se cit a ten vše prozářil jako to slunce, co máš tak ráda. Ten jeho základ byl silný, jako kořeny a kmen stromu, který vnímá svět ve staletích, nikoli na chvíli. Vím, že prožila sis své a vždy tě může proto něco znejistit a mým cílem není tě o všem ujistit, jsem jen člověk, co miloval křehkou zralou ženu, co schovala se do skořápky bloků a pocitů toho, že to prostě nejde, že bych ji opustil pro mladší a pro jinou a já to v srdci svém stále odmítám. A tak dívám se ti do očí, i když nejsme spolu a říkám, stačilo jen tu důvěru mít. Chtěl bych s tebou jen mlčet při sklence vína, protože dneska vím, jak cenné je s druhým prostě jen být.