Mezi dvěma světy VI.

Uběhlo několik dnů, kdy byla Selena naposled u Pierrota. Od té doby neustále přemýšlela, jak má svůj plán uskutečnit. Jak zmizet na celý den, aby si toho nikdo nevšiml? Aby to nikomu nepřišlo podezřelé? Jak dostat Pierrota nenápadně pryč? Tolik otázek, a málo odpovědi. Rozhodla se, že v šatech nepůjde, takže musela sehnat mužský oděv a ten již měla. Vypůjčila si jej od sluhy, který v Pevnosti sloužil. Nevyptával se, a bez řečí ho princezně daroval. Selena nechtěla déle čekat, zvědavost byla silnější. Musí dnes něco vymyslet, chtěla jít následující den, hned brzy ráno, aby se stihla do večera vrátit. Po několikadenním přemýšlení přišla i na to, jak zmizet.
„Výsosti, mohu dál?“ Zaklepala komorná na dveře Selenina pokoje.
„Jistě,“křikla Selena sedíc na balkóně a vzhlížejíc na všední slunečný den u Mocných, zabraná do myšlenek na svůj útěk.
Jakmile vešla komorná, mladá dívka, asi stejně stará jako Selena, dostala princezna nápad. Komorná donesla Seleně snídani, když byla na odchodu, Selena k ní přiběhla a chytla ji za ruku.
„Počkej!“ Zastavila ji. „Dám ti tenhle prsten,“řekla ji a sundala s prsteníčku zlatý prsten s diamantem, „když pro mě něco uděláš. Ale musíš mlčet!“ Nabídla ji.
Služka, zaskočená její nabídkou, nevěděla, co odpovědět, ale jak spatřila prsten třpytící se ve slunečním světle, které procházelo do pokoje, nadšeně souhlasila. Selena ji chytla za ramena a vysvětlila ji svůj plán.
„Tak zítra, za úsvitu, tě tady čekám. A nevylezeš dřív, než se vrátím, rozumíš? Budeš předstírat, že ti je nevolno, cokoliv, jen nikdo nesmí dovnitř, a ty nesmíš ven! Nikdo nesmí zjistit, že tu nejsem, chápeš?“ Zeptala se Selena, když služce vše vysvětlila.
„Ano výsosti, dokonale,“odsouhlasila komorná.
„Dobře. Ten prsten ti dám zítra, teď už běž, a nezapomeň! Zítra za úsvitu tady!“

Nastal den D. Selena celou noc oka nezamhouřila. Chtěla zjistit, kdo je ten muž, který ji políbil, a na kterého musí myslet. Myslí i on na ni? Musí to vědět, musí vědět, co je ten svět zač. Ještě dříve než vysvitlo slunce, byla Selena oblečena do typických mužských šatů. Kožených kalhot, vysokých holinek, bílé košili, přes kterou měla přehozenou hnědou vestu na knoflíky. Vlasy si svázala do culíku a schovala pod bavlněnou čapku. Za pas, schovala dvě pistole, na každé rameno, kolem kterého měla upevněnou pochvu taktéž z kůže, vložila jednu dýku, a ještě malý nůž si schovala do pravé boty. Pohlédla na sebe do zrcadla.
„Tetování,“vyhrkla, jakmile spatřila odhalenou šíji. Popadla šátek, který našla a uvázala si jej kolem krku. Takhle připraveně čekala na komornou.
Když přišla, Selena ji dala prsten a nenápadně se vytratila z Pevnosti, jednou z tajných chodeb, kterých zde bylo požehnaně, a která vedla k zadní části Pevnosti. Takhle oblečenou by ji stejně nikdo nepoznal. Úspěšně se dostala ven. Ulice byly poloprázdné, v takovouto brzkou hodinu nebýval nikdo venku, pouze obchodníci, kteří si chystali svůj krámek. Selena se rozutekla za Pierrotem.
Ihned, jak doběhla na místo, zastavila se. Stráže nenápadně obešla. Byla jak stín, když chtěla. Opatrně otevřela dveře od Pierrotovi chatrče a vešla dovnitř. Pierrot ještě zařezával. Klekla si k jeho posteli a třásla s ním.
„Pierrote, vstávej, slyšíš, vzbuď se!“ Šeptala mu do ucha.
Pierrot nereagoval. Otočil se na bok a zařezával ještě víc. Selena dotčeně vydechla. Nechtěla křičet, aby nevzbudila pozornost, ale nic jiného nezbývalo.
„Pierrote, vstávej!“ Křikla hlasitě a shodila ho z postele.
Pierrot vytřeštil oči a vyděšeně hleděl kolem sebe. Nechápal co se děje. Jakmile spatřil před sebou cizího muže, chtěl začít řvát, ale Selena si k němu klekla a včas mu zacpala pusu.
„Pierrote, uklidni se, to jsem já, Selena.“
„ Ehm…princezno, to jste vy,“vykoktal rozespale a důkladně si Selenu prohlížel.
„Ano, to jsem já, pamatuješ, na čem jsme se domlouvali?“
Po těch slovech se Pierrot probral. Posadil se na postel a sklesle pohlédl na Selenu.
„Myslíte to vážně?“ Zeptal se a Selena odhodlaně souhlasně kývla.

Poté, co se Selena s Pierrotem vytratili z „osady čekajících“ jak tomu Selena říkala, zamířili na část světa, kde se rozprostírala jen louka. Byl to taková odlehlá neposkvrněná část, kde nestály domy, jen zelená vysoká tráva, posetá lučním kvítím. Nedotčená lidskou rukou.
„Tak tady to někde je?“ Zeptal se Pierrot, myslíc nejspíš jediný přechod ke Ztraceným.
„Hned uvidíš,“odvětila tajemně Selena.
„Ani se neptám, jak jste ji objevila,“dodal Pierrot a poslušně ji následoval. Selena se na něj otočila a pousmála se. Zamířila do míst, kde rostly stromy, ale jakmile došla na místo, zastavila se. Když byla dítě, byly to malé stromečky, ale nyní nevěděla, pod kterým stromem ten vchod byl.
„Tak snad abychom se vrátili,“pronesl Pierrot a v jeho hlase znělo nadšení.
„Ne!“ Zamítla Selena. „Najdu to!“
A taky našla. Byla to podzemní chodba, u košatého stromu, který byl menší než ostatní. Selena s Pierrotem sešli po schodech, které vedly dolů, zapálili sirkami, které vzal Pierrot, louče a vydali se pryč.
Chodba měla sice něco přes čtyři kilometry, ale Selena ji proběhla jakoby nic. Pierrot jí sotva stačil. Na konci chodby je opět čekaly schody, po kterých vystoupaly nahoru. Selena, stojíc na schodech, nadzvedla víko a obezřetně se podívala před sebe. Zdálo se, že je čistý vzduch, a tak oba vylezli ven. Ocitli se v temném lese, který Selena dobře znala. Nic se tu nezměnilo, jen to vypadalo strašidelněji a zpustošeněji, než před sedmi lety.
„No, a co teď?“ Zeptal se Pierrot.
Selena se rozhlédla po okolí a špitla: „Pojď,“a společně zamířili, tam, kam to Selenu táhlo.
„Princezno, prosím, hlavně nevzbuzujme pozornost, ano?“ Požádal ji Pierrot cestou.
„Neoslovuj mě tak, jsem jen Selena, a dobře, nebudu vzbuzovat pozornost,“ujistila ho, ale to neměla dělat. Po pár set metrech, které ušli, se jim do cesty připletli dva muži.
„Ale..ale…koho pak to tu máme,“pronesli posměšně.
Už z jejich vzezření bylo jasné, že jejich úmysly nebudou dobré a hlasy to pouze potvrdily.
Selena s Pierrotem zůstali stát. Selena byla vystrašená, ale nedávala to na sobě znát. Z mužů nespouštěla zrak, a byla připravena se bránit.
„Nechceme dělat problémy,“řekl Pierrot a doufal, že muži to pochopí, ale spletl se.
„To věřím, ale my ano,“odpověděl jeden z mužů a obcházel si Pierrota. Pierrot se ani nenadál, a muž mu silně zaklonil obě ruce dozadu.
„Pusťte ho!“ Křikla Selena, bohužel svým hrubým, přesto dívčím hlasem.
„Ale..dívenka, to si trochu pohrajem, zlato,“řekl druhý chlap bez servitek, a „mlsně“ si ji obcházel. „Prohledej ho!“ Křikl na svého komplice, poukazujíc na Pierrota.
Pierrot se snažil Seleně pomoct, ale muž ho držel příliš pevně. Srazil ho na zem a klekl mu na záda, tím mu znemožnil jakýkoliv pohyb.
Selena očekávala mužovu reakci. Jestli se jí jen dotkne, zabije ho. Muž se k ní přibližoval, Selena už na nic nečekala. Instinkt ji radil jednat. Využila svého umění zacházet se zbraněmi a sebeobrany. Přihrbila se, z ramenní pochvy vytasila dýku a čekala na správný okamžik. Když muž šel kolem ní, zabodla mu dýku do hrudi. Muž vykřikl šílenou bolesti a svalil se na zem. V mžiku vytáhla druhou dýku, z opačného ramene, a hodila ji po jeho druhovi, který napadl Pierrota. Trefila se mu přímo mezi oči, dříve, než se stihl vzpamatovat. Oba muži leželi mrtví v kaluži krve. Pierrot se postavil. Selena vytrhla obě dýky z mužských těl, otřela je do jejich oblečení a došla k Pierrotovi.
„Jsi v pořádku?“ Zeptala se ho.
Pierrot vytřeštil oči. „To se ptáte Vy mě?!“
Bez odpovědi se na sebe dívali a po chvíli se začali smát, když jim to všechno došlo.
„Já Vám říkal, že je to drsný kraj. Hlavně, že jsme neměli vzbuzovat pozornost, že?“ Dodal Pierrot, jakmile pokračovali v cestě.
„Pierrote,“oslovila ho Selena a položila mu ruku na rameno, „jsme v lese, kdo myslíš, že by nás tu asi tak mohl….,“nestihla to dopovědět, když v tom se za nimi ozval přísný hlas:
„Stát! Kdo jste?“
„Vidět?“ Tiše doplnil Pierrot Seleninu myšlenku.
Oba se otočili a uviděli muže, mířícího na ně obezřetně puškou.