Zrzka

Nikdy jsem to se ženskými neuměl. Byla sice doba, kdy jsem se pokoušel navazovat komunikaci, ale marně. Nešlo to. Neoplýval jsem výřečností, sebevědomím, nenacházel vhodná témata. Po jistých nepříjemných zkušenostech – a že jich nebylo zrovna málo - jsem se nakonec zařekl, že raději budu sám. Vyhovovalo mi to. Nechtěl jsem už žádné vztahy ani úlety. Vyhýbal jsem se ženským jako čert kříži.
Hrstka mých nejbližších to nechápala. Častokrát se snažili vytáhnout mne na mejdany, párty, soukromé večírky či diskotéky, seznamovat se svými svobodnými kamarádkami, spolupracovnicemi a spolužačkami, ale já odmítal. Chtěl jsem mít svůj klid, stal se ze mne samotář. Popíjel jsem pivo ve svém jednopokojovém bytě s malou kuchyňkou, koukal na televizi, četl nebo psal. Práce mne nebavila. Vstávání mne nebavilo. Nebavilo mne vlastně vůbec nic.

Stalo se to jednoho pátečního večera, kdy mne přátelé přemluvili k účasti na jedné ze svých pánských jízd. Nechtělo se mi. Byl jsem unavený. Unavený z dlouhého nicnedělání, unavený z koukání z okna, unavený z přemýšlení o zbytečných a směšných věcech, které mne trápily, ale které jsem nemohl nijak změnit a ovlivnit. Utápěl jsem se v moři vlastních „kdyby“, což nikdy nedělá dobrotu. Ale nepotřeboval jsem to měnit. Držel jsem se svých návyků, ať už byly sebehorší. Byl jsem srab a lenoch, dokonalý póvl dnešní společnosti, ale měl jsem své jisté.
Po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasil. Místní diskotéka byla otevřena každý víkend. Scházela se tam spousta mladých lidí z města i blízkého okolí. Nenáviděl jsem to místo. Tatáž hudba, totéž prostředí, ty samé obličeje, kecy, týden co týden ty samé situace se stejnými dialogy. Obrovský jednopatrový sál byl vybaven dvěma dlouhými bary, spoustou boxů s oranžovými křesly a dřevěným parketem.
Přátele jsem brzy opustil. Pochopili, že nebudu dobrý společník, hned poté, co si povšimli mého znuděného ksichtu. Byli poučeni už z dřívějška, že nutit mne do bavení se je prostě a jen ztrátou času. Znali mě jako své boty, chápali mne i mé nálady a já jim za to byl vděčný. I přesto tak nějak byli rádi, že jsem přišel s nimi. Že jim můžu být nablízku, stejně jako oni mohli být nablízku mně.
Procházel jsem mezi ztracenými existencemi oblečenými do nóbl hadrů. Ve vzduchu se mísily vůně každé z nich. Byly jich stovky, řezaly do sliznice a dohromady tvořily páchnoucí odér. Většina návštěvníků stála u baru a popíjela drinky. Mávl jsem na barmanku a objednal si pivo. Měli jen láhvové. Nechal jsem si jej otevřít, zaplatil a rovnou si pořádně přihnul. Pěna okamžitě vystoupala směrem vzhůru k okraji láhve a pomalu vytekla po studeném skle na mou ruku.
Rozhlédl jsem se kolem. Nepatřil jsem tu. Jako černá ovce v bílém stádu, jako bezdomovec mezi smetánkou, jako ohyzda v soutěži o krasavce roku. Ale nechtělo se mi odcházet. Rozhodl jsem se užít si tento večer po svém.

Našel jsem si místo v nejvzdálenějším rohu sálu, v malém boxu pro dva lidi s dřevěným stolkem, nad nímž nesvítilo světlo. Asi praskla žárovka. Usedl jsem s povděkem a myšlenkou, že se takto alespoň schovám před ostatními. Chtělo se mi je jen pozorovat, chtělo se mi jen dýchat, pít pivo, prdět do křesla a sedět ve stínu nikým nepovšimnut. Trvalo to asi hodinu. Možná dýl. A možná to bylo jen pět minut. Vlastně jsem ani nevnímal čas. Díval jsem se do jednoho místa, nepřítomně… Hudba se zamíchala do jednoho velkého dunění bez melodie. Cítil jsem, jak mi zadek přirůstá k tomu sytě oranžovému křeslu. Z agónie mě dostal jen další lok piva. Chutnalo dobře. Za tu předraženou cenu muselo.
Vtom si mne všimla malá zrzka. Mohlo jí být kolem dvaceti, výška metr šedesát, štíhlá, s dlouhými vlasy a ofinou zastřiženou těsně nad obočím. Malá zrzavá Kleopatra. Přišla až ke mně a posadila se lehce na stolek, na kterém stál můj lahváč s nedopitým pivem.
„Ahoj, nudíš se?“ zeptala se a usrkla ze skleničky Martini. Bílými zuby jemně okusovala párátko zapíchnuté do olivy.
„Ani ne. Jen se dívám kolem.“
„Vidím tě tu poprvé. Jsi odsud?“
Dívala se mi do očí. Tedy, spíš se snažila zachytit můj pohled, který jsem od toho jejího neustále odvracel. Seděl jsem v tom špinavém koutě obří místnosti schovaný ve stínu před celým světem. Jen já, své černé myšlenky a studené pivo.
„Jsem. Pár přátel mne vytáhlo do společnosti s tím, že bych se mohl konečně bavit. Vidíš, támhle jsou,“ ukázal jsem prstem k baru. Neotočila se. Stále pozorovala jen mne. Měla červené šaty bez ramínek, končící nad koleny. Ladily jí ke rtěnce. Přisedla na křeslo vedle mne. Dala nohu přes nohu a ukázala mi tak nevědomky svá krásná bílá stehna.
„Ale ty se nebavíš,“ zareagovala a opět si usrkla. Pak se pousmála. „Víš, už tě chvíli pozoruju. Připadáš mi jiný než ostatní muži tady. Pořád mě jen na něco zvou, snaží se zapůsobit svými zlatými kreditkami, povídáním o své výdělečné práci, cinkají přede mnou klíčky od svého BMW a svlékají mě přitom očima a doufají, že si mě za pár panáků koupí. Že si mě zotročí alespoň na jednu noc. Že ze mě udělají prodejnou děvku, omámenou vším tím koupeným alkoholem a jejich sebevědomými řečmi. Když se jim koukám do očí, vidím v nich jen myšlenky na to, jak před nimi roztáhnu nohy. Ale ty mi přijdeš jiný. Ty přeci MUSÍŠ být jiný. Sedíš sám v koutě a nepřítomně koukáš do stropu a popíjíš pivo. Co tu vůbec děláš? Proč jsi tady?“
Nechtělo se mi odpovídat. Nechtělo se mi vysvětlovat, že vlastním jen rezavé kolo s proříznutou přední pneumatikou, že bydlím v malém špinavém bytě, sice bez švábů a pavouků, protože ani ti už by se do něj nevešli a mohli se požírat maximálně navzájem, ale nevhodném pro přijetí jakékoliv návštěvy, že jediná karta, kterou vlastním, není kreditní, která by případně mohla potvrdit mou slibnou finanční stránku a zámožnost, ale lékařská, plná záznamů o mých zdravotních problémech s alkoholovou gastritidou, nespavostí, příjmem potravy, těžkými depresemi nebo hemeroidy.

Poslouchal jsem ji, ale neměl jsem náladu na nic víc. I tak byl její hlas příjemnější než hlasitá disko hudba, která zněla celým sálem, ale ke mně naštěstí doléhala jen její ozvěna. I proto jsem si vybral toto místo.
„Mlčíš… nic neřekneš… Nechceš mě na něco pozvat? Od tebe bych se nechala.“
„Promiň. Mám jen na dvě piva. Možná že právě to je ten důvod, proč se neplazím po kolenou před ženskými. Nemám jim co nabídnout. Podívej se na mě. Všechny hadry, co mám na sobě, stojí dohromady tolik jako mizerné ponožky jakéhokoliv chlapa támhle u baru. Díky, že jsi přišla, ale ztrácíš se mnou čas.“
Zrzka se nenechala odbýt. Nejevil jsem o ni žádný zájem, i když jsem slova, která řekla, z hlavy nevypouštěl. Díval jsem se přes hrdlo na dno pivní lahve. O to více byla zvědavá. Evidentně jsem ji zajímal. Věděl jsem – nebo spíše si to jen myslel - že ať bych v tu chvíli udělal cokoliv, na rozdíl od ostatních by mi to prošlo. Nebylo by těžké natáhnout se a políbit ji. Nebylo by těžké dostat ji do postele. Ucítit chuť Camelek z jejích rtů. Právě si jednu z nich zapálila a krabičku vrátila do své miniaturní kabelky. Stále mne zkoumala přivřenýma očima a vyfoukla kouř mým směrem. Rozkašlal jsem se.
„Ty bys to chtěl?“ pokračovala s úvahami.
„Co?“ zeptal jsem se a přihnul si piva.
„Abych před tebou roztáhla nohy. Aby ses mohl dívat na mé krajkové kalhotky. Aby sis mohl sáhnout. I na to, co je pod nimi.“
„Jsi opilá, nevíš, co mluvíš.“
Věděl jsem, že to nebyla pravda. Martini, co držela v ruce, určitě nebylo její první. Ale nepletla jazykem. Nenáviděl jsem opilé ženské. Vždycky mne to odpuzovalo, ten pohled na jejich válející se těla ve vlastních zvratcích, jejich nepřítomné pohledy, hlasitý smích, který trhá uši, nadávky, líbání se s kýmkoliv, kdo byl po ruce… Asi jsem příliš staromódní.
Chlapi se opíjejí s grácií. Po lahvi tvrdého chlastu rozdávají pravdivá moudra a neztrácejí přitom svou důstojnost. Alespoň ti, kteří v tom umějí chodit. Ale těch jsem vlastně za svůj život také bohužel moc nepotkal. Nebo si to jen nepamatuji. Ostatní opilci jsou k smíchu stejně jako již zmíněné ženské. O sobě jsem si raději nemyslel nic.
Využívání opilých holek mi také nic neříkalo. Souboje v blátě, ženský golf či tenis, učitelky přes čtyřicet s velkým poprsím a brýlemi na čtení nasazenými na špičce nosu… nic… Asi jsem prostě moc „divnej a blbej“, jak jsem často slýchával.

Zrzka típla cigaretu o černý popelník na mém stolku. Piva v lahvi už moc nebylo. Pil jsem pomalu a každou kapku tekutiny dlouze převaloval na jazyku. Noc byla dlouhá a domů se mi nechtělo. Představa tmavých studených zdí, hrobového ticha a prázdné lednice mi pomohla dál sedět v boxu po boku zrzky. Položila mi svou ruku na stehno a sjela pomalu ke kolenu. Měla malé prsty. Stále mne pozorovala. Smyslně se zakousla do spodního rtu. Moje péro okamžitě vypoulilo látku u kalhot v okolí poklopce. S chlapy to evidentně uměla. Přiklonila se k mému uchu.
„Vím, co říkám. A vím, co dělám. Dovolíš mi, abych si dělala to, co chci?“ zašeptala a zabořila své nehty do mé nohy. Hm… francouzská manikúra. Chytil jsem její ruku a položil ji zpět na kabelku.
„Dám si pivo. Zařídíš to?“
Přikývla, vstala a odkráčela směrem k baru. Přátelé si mě nevšímali. Nevadilo mi to. Častokrát se mne marně pokoušeli vytáhnout na parket, kde mi radili, jak se bavit tancem. Nikdy se jim to nepovedlo. Neumím tančit. Připadám si hloupě. Jako by na mne najednou všichni civěli a posmívali se. Netančíval jsem ani v opilosti, ani v jiných stavech podpořených drogami, i když se v tu chvíli mé sebevědomí zvyšovalo každou vteřinou. Svlékal jsem se do naha, zpíval hymnu a lidové písničky, zkoušíval balit ženské, které se na mne jen pohrdavě dívaly z patra, provokoval vyhazovače, abych od nich následně dostal do držky, ale nikdy jsem netančil. I po té spoustě vypitého alkoholu jsem si vždy připadal trapně a vrozená sociální fobie dotvářela můj ubohý profil nudného, do sebe uzavřeného patrona. Zrzka přišla po chvíli a v každé ruce měla láhev s pivem.
„Díky. Ale stačilo jedno.“
„V pořádku,“ usmála se, „já to neplatila. Požádala jsem dva milé pány u baru, jestli by mne na něj nemohli pozvat. Měl jsi vidět, jak se jim rozzářily oči. Poděkovala jsem, vzala láhve a odešla. Je výhodou být ženská Tedy… alespoň v těchto situacích. Někdy si s sebou ani nemusím brávat peněženku. Jakékoliv drobnosti pro mne obstarají právě takoví a jim podobní.“
Začala se mi líbit. Možná bych mohl pro jednou zapomenout na svá předsevzetí. Alespoň pro dnešek…

„Tak na zdraví,“ usmál jsem se a pozvedl láhev s novým pivem.
„Na setkání,“ zareagovala zrzka a přiťukla si se mnou skleničkou s Martini. „Mimochodem… jak dlouho už tu spolu sedíme? Spoustu minut. A ani nevím, jak se jmenuješ. Já jsem Ema.“
„Těší mě, hezké jméno.“
Vypadala zaskočeně. „To je vše? Víc mi neřekneš? Jak se jmenuješ?“
„Říkej mi, jak chceš. Není to podstatné. Tato noc není podstatná. Vidíme se poprvé a možná i naposledy. Když mi roztáhneš nohy, budu píchat tvoje tělo, ne tvoje jméno. Bude mi jedno, jaké máš koníčky, kde pracuješ a jestli máš domácí zvíře. Nebudu obdivovat tvůj byt ani povlečení, na kterém to budeme dělat. Nebudu tě představovat svým přátelům a nebudu chtít to samé ani po tobě.“
Čekal jsem, že ji má odpověď urazí. Že ji naštve. Že mi dá facku a odejde zhnusena od mého stolu. Prostě jsem s tím tak nějak počítal.
„Fajn,“ pousmála se však, „budeš Daniel.“
„Jak si přejete, mademoiselle… Tak tedy Daniel.“
Vstala, posadila se na stolek naproti mne a dala mi pusu. Dlouhý francouzák. Seděl jsem na svém oranžovém křesle a vychutnával si sladkost jejího jazyka. Nebránil jsem se. Byl jsem jí přece dlužný za ta piva. Jak slabá výmluva…
Odlepila své rty a podívala se na mě. Malé lustry na stropě svítily přímo na ni. Jakoby měla svatozář. Užíval jsem si situaci, kterou jsem do té doby znal jen z filmů. Situaci, o které jsem pochyboval, že by se někdy mohla reálně uskutečnit. Situaci, kterou by mi nikdo neuvěřil. A najednou se to stalo…
Všechny zákazy, které jsem si ve spojení se ženskými dával, pro dnešek padly. Chytil jsem její zápěstí a tentokrát políbil já ji. Chutě nikotinu a piva se smíchaly spojením našich rtů.
„Bydlím nedaleko. Nepůjdeme ke mně?“ zeptala se, když se naše ústa opět rozdělila.
„Jasně,“ přikývl jsem, vzal ji za ruku a do druhé uchopil plnou láhev piva. Poklopec se mi v tu chvíli vypoulil ještě víc.
Anděl v červené sukni. Děvka s bílými stehny. Mé útočiště před chladnou nocí. To vše v tu chvíli představovala má zrzka. Kašlal jsem na mejdan. Kašlal jsem na své přátele. Kašlal jsem na své nezaplacené účty, na své deprese, na prázdnou peněženku, na výpisy ze zdravotní karty. Nechal jsem se vést svou slečnou v červených šatech do jejího bytu a bylo mi fajn. Kostelní hodiny odbily půlnoc. Venku svítil velký bílý měsíc. Někde v dáli zaštěkal pes. Vzpomněl jsem si, že jsem nechal rozsvíceno doma v koupelně. Čert to vem…