procházka v oblacích

odešel chlapec do světa rázně
chtěl poznat nové lidi, kraje
utekl otci, matce.
bez bázně
na dospělého si hraje

města střídají vesnice
louky lesy silnice
kloučkovi všde se smáli
vždyť je tak malý

obcházel statky
o práci snažil se žádat
vyhnali ho
vždyť měl by od matky
z prsu ještě mléko sát

s pláčem utíkal,
pěstičkami hrozil
sám o sebe by se postaral
teď v beznaději se topil

žebrotou žil
to přítel jeho jediný
a toulal se
a poznával
že sic je nevinný
jeho osud nikoho nezajímal

Zahořkne ?
Přežije ?
kdo znát může
co v dětské dušičce se odehrává
vztek jeho srdíčko zmáhá.

Plynou měsíce, roky ubíhají.

ješitní lidé pomalu poznávají
že v mladíka dítko to malé vyrostlo
najednou ho u svých dveří rádi uvítají

jaká to zmněna ..

vidí v něm muže, pracovní sílu,
už nikdo nevzpomene na kloučka
potřebují jen další ruce k dílu
za pár drobných
nocleh
chleba skývu

však muž ten mladý
snad moudrý, snad hrdý
jen s díky odmítá
v mysli své přemítá
mstít se,
a vlastně zač
pro lidské slabosti působit pláč ?

tím jedním z nich by se stal
toho nejvíce ze všeho se bál
odpouštět se naučil
za vše moudrému starci vděčil
který na pokraji smrti se ho ujal

poznal že v chudobě není špatnosti,
Z bohatství jen strach a mamon
a taky hodně hlouposti
ale on nebude Harpagon.

v rací se teď k rodičům
pozná je ?
rodný dům ?
Jejich syn
však pamatují ještě ?

když odcházel do nekonečného deště
slyšel otce lát
matka volala ho zpět
už dvě desítky let
co obešel svět,
chce jim vyprávět
matičku na hruď přivinout a líbat
otce pozdravit
a už jen šťastný být

Už nebude utíkat.

ten dům
kde poprvé světu zakřičel ...
dříve stál tady přec !
dnes ho však neviděl

od lidí se dozvěděl
že dvacet let tomu
co otec v bouřce
po zásahu bleskem uhořel
poté bláznovství a slepota-
matčin zlý úděl

Není tu již tři léta.

smrt zlá
naději odnesla.
osude jaká to zbabělost
Bože !!
tohle je spravedlnost

umíš jen nemohoucí pokoušet
a ještě bavíš se tím
přízeň vynucuješ si modlením
v beznaději necháš nás utápět

tak věř že už v tebe nevěřím