Rokle Ikarů

Já chtěla letět, volná, jako pták,
však nejsem pták a nemám jejich křídla.
Na místo křídel z rudých jizev znak,
a k nebesům bych ani nedohlídla.

Kde cesta končí, roklina a sráz,
tam sebevrazi smějí zkoušet lety,
pro chvíli volna, než si zlámou vaz,
a pro iluzi, že nejsou jen skety.

Tam na dně srázu bílé kosti jsou,
co pozůstatky létajících lidí,
jak Ikarové, kteří nevzlétnou,
jen mrchožraví šakali je sklidí.

Jen vítr jimi sem tam proniká,
skrz černou tmu jen měsíc občas svítí,
i mě tam z těla teplo utíká,
jak pomalu mi končí doba žití.

Jak prudce rychle let se změnil v pád,
ne, nelituju žádnou z jeho chvílí.
V mém žití stejně nebylo oč stát,
tak ať si na mých kostech vítr kvílí.