Staré duše

Já se rozpomínám a pak rozpínám se do dvou světů, probodnu je otázkou, proč se mince v tajemství otáčí a něco se v srdci nechce rozplynout. Toulání po nevědomých galaxiích se naplní ve snech a pak jen stojím před stárnoucími vraty. Pohledem tu planetu pohladím, zase polaskám a vezmu ji do náručí. Nechám tam to teplo schoulit, všechny ty vody a staré duše, co bloudí, a přesto v těch mořích za jasným cílem plují a za světlem. Dva světy spojí se tím - já vím, dva světy splynou v gametu sblížení. Držím knihu a nečtu ji, protože jsem v ní, a nečtu ji, protože ji znám. Jsem květ a muž s ženským kloboukem, zas v tomto světě uvadám. Ach, zalij mě, pokrop mě vodou živou, ať prorostu skrze ztracené, skrze trápené, skrze jehelníček, co bodá mě jen tou představou.