Výchovná

A chci a chci dítě brečí vzlykajíce v křečích,
a chci svého koníka a chci tu hračku dole,
a chci mami, já chci to svoje.

Máma nevěří svým uším a jen si tiše říká,
co dělat mám, když dítě mé tu hračku tolik chce,
a chce a tolik naříká.

Koníka toho já ráda ti dám, je jen tvůj,
dobře ho synáčku, dobře opatruj.
Ta hračka druhá drahá je moc,
víš, a já chtěla bych, aby ses těšil,
a když budeš jednou opravdu chtít,
bude tvá,
uvidíš,
jen trpělivost musíš mít.

Dítě však brečí a svíjí se v křečích,
a patičkou dupe jak zlostný koník.
Koníku můj, tvá zloba je lichá,
potichu pro sebe máma si říká.

Do ucha vzteklounka domluva planá,
jak kámen do vody zas marně padá.
Až náhle máma uchopí,
otěže koníkových opratí.
Lehce jej pleskne a tiše říká,
máš přece svého koníka.

Synek to mámino plesknutí,
velice rychle pochopí.
A rázem je kolem úsměvu plno,
co k uším nedolehlo,
mámino srdce,
vymrštilo její ruce a plesklo to malé tělo,
jež doposud svým prvním vzdorem se chvělo.

Až synku dospěješ, vzpomeneš-li si,
že vše co v životě chceš,
ne vzteklé dupání,
hračku tvou ti
jen trpělivost zachrání.


Lenka pomněnka