Kráčím

Kráčím deštěm slz jež mi smáčí duši
srdce opět prázdné, vykradené těmi kdož jsou hluší
křičelo tak potichu, že ho nikdo neslyšel
nebo bylo tiché v záchvatu křečí mnoha těl?

Kdo to tuší...

Tak vyřízl jsem ho ze své hrudi
a sevřel jsem ho ve své dlani
bych aspoň cítil jestli buší
či jen krvácí mi na ni.

Z mé rány valila se černá smůla
stékala mi po těle a na kůži žhnula
to přátelství stínu ve světě,kde vládne den
se rozpouštělo v mlze a snažilo se dostat ven.

Zatímco srdce krvácelo stovkou ran
jež se znovu rozevřely jako křídla vran
už nemám sílu pochytat je zpátky do svých klecí
ztratil jsem víru a oni letí skrze mračna krve vřecí.

Tak kráčím dál tím deštěm zmaru se srdcem v rukách
nechávaje cestu tonout v rudočerných mukách
s němým křikem na rtech pláču suché slzy
s temným prázdnem v místech, kde míval jsem duši.

Nikdo to netuší...