Sirény

:: ::

Mám v žilách sůl a v srdci písek
a mysl má se stáčí tam,
kam jakmile zpět navrátím se,
nevyhnutelně ztroskotám.

Z těch libých tónů dech se tají,
jen přivažte mě ke stěžni,
ať lana kůži potrhají
s bolestí, která rozněžní.

Tak vzdálená a přesto blízká,
chci ruce své k ní natáhnout
a roztříštit se o skaliska
jak slepý racek o ráhno.

A čím jsem blíž, tím lépe tuším,
že slanou vodu budu pít.
Přec pro klid v duši voskem uši
dál odmítám si zalepit.

Zmar sklízí ten, kdo lásku seje,
před sebou moře širé mám,
a v bouřích vlastní Odyseje
naslouchám dalším Sirénám.

:: ::