Daemonette, kapitola první

» autor: ChronoArt
Kapitola první: Lovcem navěky


Louka. Stál jsem na louce a široko daleko nic nebylo. Stál jsem tam sám uprostřed ničeho. Déšť. Hustý déšť který neutichal a s ním i vítr. Louka vypadala jako moře, které se s každým zavátím větru vlní. Ve vzduchu byla cítit divná atmosféra. Lidé. Najednou jsem uviděl další. Stáli tam, stejně tak jako já. Byli tři. Ne čtyři, dva stáli blízko při sobě. Oblohu proťal blesk a uviděl jsem jim do tváří. Všichni byli vyděšení. Země se zachvěla. Déšť pomalu utichl. Vítr ustal. Jediné co bylo slyšet byl tichý pláč nějaké holky. A najednou byla tma. Nic jiného než tma. Už jsem nestál na té louce. Už jsem necítil na tváři noční vzduch. Vše co bylo, byla tma.

Vzbudil jsem se, tak jako už tolik krát. Zase ten samý sen. Kouknul jsem se na hodinky. Bylo půl druhé v noci. Klesl jsem zpátky do postele a znovu usnul, tentokrát už v bezesném spánku.

Vzbudil jsem se v sedm, tak jako každý den. Ještě se zavřenýma očima jsem uvažoval nad tím podivným snem. Je to zvláštní, mám stejný sen už tři měsíce. Izumi - moje kámoška mi už asi padesátkrát říkala, že si to mám najít ve snářích a podobných knihách. Vždy jsem se tomu jen zasmál - takovým věcem já přece nevěřím. Ale, je to normální? Mít dokola ten samý sen? Vstal jsem z postele a otevřel okno. Venku bylo slunečné ráno. Aspoň jednou počasí přeje mím plánům. Pomalu jsem sešel po schodech dolů do kuchyně. Nikdo jiný ještě nebyl vzhůru. Zrovna když jsem dosnídal vešla do kuchyně moje sestra. "Co tu tak brzy děláš kravál?" koukala na mě tím naštvaným pohledem, jaký dokáže jenom starší sestra. "Je sobota, tak se uklidni jo?" řekla a vrátila se do pokoje. Zasmál jsem se. Typická Katsumi. To by nebyla starší sestra kdyby mi každý den za něco nevynadala. Potichu jsem se vrátil do pokoje. Bylo třičtvrtě na osm. V půl deváté jsem měl čekat Izumi před jejím domem. Díval jsem se z okna. Všechno venku ještě spalo. A proč taky ne. Byla sobota a nikdo se nikam nechystal. Jenom pár přátel si něco dohodlo. Skrčil jsem se a vytáhl z pod postele batoh. Zkontroloval jsem, jestli je tam vše co budu potřebovat a znovu jsem potichu sešel na chodbu. "Kam jdeš blbečku?" ozval se za mnou Katsumin hlas. "Jsi normální? Takhle se plížit za lidma?" vykřikl jsem. Chytila mne za hlavu. "Neměl jsi mě vzbudit hlupáku. A kam to takhle brzo jdeš?" Odstrčil jsem ji. "Promiň, ale do toho ti nic ségro." Propíchla mně pohledem. "Jsi jenom malý blbeček, který má za ségru báječnou holku!" vykřikla. Rychle jsem vzal z věšáku kabát. "Promiň to si mě s někým pleteš, moje ségra je naprosto nemožná." řekl jsem a rychle vyběhl z domu. "Ty malej skrčku! Já vím kde bydlíš!" zakřičela za mnou.

Pomalu jsem kráčel ulicí k Izuminmu domu. Všude ještě bylo ticho. Myšlenkami jsem se znovu zatoulal k tomu snu. Vždy byl naproste stejný. A naprosto skutečný. A vždy jsem se vzbudil v ten samý okamžik. Když všechno zmizelo a zůstala jen tma. Nejsem jako Izumi, že bych věřil, že každý sen něco znamená. Ale když se mi to samé zdá už tolik nocí po sobě, co když to je vážně nějaká zpráva? Když jsem došel k Izuminu domu bylo za dvě minuty půl deváté. Zaklepal jsem na dveře. Otevřela Izumi. "A to jsi ty Akiro? Klidně pojď dál. Ale potichu, bráška ještě spí." Usmál jsem se. "Ne to je dobré, já tě počkám tady." odpovědel jsem. "Hned budeme moct jít jen si ještě musím něco přibalit." řekla a zmizela uvnitř. Sedl jsem si na jednu ze zahradních židliček. Izumina máma měla ráda květiny, a proto jich měli před domem spousty. Růžový keř, tulipány, kamélie a nespočet dalších, kterých jména jsem ani neznal. Zrovna jsem pozoroval včelu jak poletuje kolem tulipánů když vyšla Izumi ven. "Máte fakt pěknou zahradu." řekl jsem. "Jo, máma se o ty květiny stará každý den. Měli bychom jít, jinak bude Katsuro naštvaný že jdeme pozdě." řekla a rozběhla se. "Počkej!" rozběhnul jsem se za ní.

Když jsem zastavil byl jsem úplně udýchaný. "Tvoje fyzička se nějak zhoršila Akiro." zasmál se někdo. Hned jak jsem popadnul dech koukl jsem se. Byl to Katsuro. "Dej mi pokoj." řekl jsem mu. "Katsuro, kde je Fumiko? Neměla přijít s tebou?" divila se Izumi. "Jo, ale ráno mi volala, že se zpozdí. Tak co, donesli jste to, co je třeba?" zaptal se. Izumi otevřela batoh a tam měla náčiní na úklid. "Paráda, tak si ty věci nechte tady a pojďte to tam uvnitř dát do pořádku." Asi před týdnem jsme objevili tenhle opuštěný dům na okraji města. Byl docela starý a nikdo v něm už řádku let nebydlel. Ale nebyl zchátralý, takže jsme se rozhodli si zde založit něco jako klubovnu. Stačilo jen uklidit největší místnost. Popadli jsme kartáče a začali mýt podlahu. Katsuro donesl i rádio, takže jsme si to zpříjemnili. "To je moje oblíbená písnička!" vykřikla Izumi a dala se do zpěvu. Ani jsme se nenadáli a celá podlaha byla čistá. Vzal jsem kus hadru co jsem měl v tašce, namočil jsem ho do vody a umyl i okno. Takhle ta místnost vypadala hned lépe. "Paráda, ale kde je Fumiko? Najednou jsme slyšeli jak se staré dveře otevřely. "Promiňte, že jdu pozdě ale musela jsem pomoct doma s úklidem, ale vidím že vy jste už taky poklidili." zasmála se. "Máš to?" zeptala se Izumi. "Jo, je to tady." ukázala Fumiko na krabici. Katsuro ji otevřel a vytáhnul z ní malý skládací stůl. "Super." řekl jsem. Fumičini rodiče zrovna pořádali výprodej, takže tenhle stolek nebude nikomu chybět.

Po dalších dvou hodinách strávených poběhováním klubovna-domov jsme všichni navláčeli dost starého nábytku a věcí aby jsme tu místnost oživili. Pomáhal nám přitom i Katsurův táta, který svolil, že nám pomůže přenést židle a podobné větší věci v autě. Když bylo vše hotové tak sme si znaveně oddechli."Asi bych měl jít domů, dnes má strejda narozeniny takže budeme slavit." řekl Katsuro. "Jo já taky půjdu, to pěti hodinách strávených zařizováním téhle klubovny už dneska nemám náladu tu zůstávat." zasmál jsem se.

Když jsem vešel do domu hned se mě máma ptala kde jsem byl. "Eeeee... S kámoši." vysypal jsem ze sebe a běžel do pokoje. "Počkej Akiro! Ráno pošťák donesl poštu a bylo tam něco pro tebe!" zakřičela na mně. "Cože?" řekl jsem a pomalu se vrátil do obýváku. Podala mi obálku. "Tohle." Prohlédl jsem si ji. "Dík mami." řekl jsem a zmizel.V pokoji jsem si tu obálku dál prohlížel. Akiro Ichikawa - stálo na ní. Kdo by mi jen psal? Pomalu jsem ji otevřel. Uvnitř byl papír přeložený napůl. Otevřel sem ho a pomalu začal číst.
"Ahoj Akiro, je to docela dlouhá doba co jsme se viděli naposledy. Asi si mě napamatuješ, ale já tebe ano. Každopádně, vím o tom snu co se ti vrací. Věz, že nejsi sám. Pokud chceš vědet víc, přijď dnes v deset večer ke škole. M."
"Co to..." vypadlo ze mně. Kdo to ksakru je? M.? A odkud ví o tom snu? Jak to myslí, že nejsem sám? Odkud mě zná? Hlavou se mi přehánělo spoustu otázek. Je jen jediná možnost jak najít odpověď. Jít dnes večer ke škole.

V devět jsem potichu sešel dolů. Máma koukala na něco v televizi a Katsumi nebyla doma. Vzal jsem si bundu a potichu vyšel ven. Hned mě ovanul chladný noční vzduch. Pomalu jsem se vydal ke škole. Cestou se mi v hlavě pořád dokola vynořovaly ty samé otázky. Kdo je ten M.? Odkud ví o tom snu? Za chvilku snad dostanu odpověď. Těsně u školy jsem se ale zastavil. Opravdu tam chci jít? Chci. Odpovědel jsem si. Přelezl jsem školní plot a ocitl jsem se na hřišti. Kouknul jsem se na hodinky. Půl desáté. Sedl jsem si na chladnou zem a čekal. Najednou sem něco zaslech. "Bratře? Jsi si jistý že jsme tu správně?" zatajil jsem dech. "Mizuki, psal tam ke škole, a tohle je škola." ozval se nějaký kluk. Postavil jsem se a napjal uši. "Já se bojím. Takhle pozdě by jsme se neměli courat po městě." Vzlykala holka. Dvojice byla jen pár metrů ode mě. Ale díky tmavé bundě si mně nevšimli. Přemýšlel jsem. "Ten tajemný M. nám určitě dá odpověd Mizuke." řekl najednou kluk. V tom momentě jsem nevěřil vlastním uším. Okamžitě jsem se rozběhl k nim. "Co si řekl? Řekni to znovu!" začal jsem na kluka řvát. "Co? Kdo jsi? A co tu děláš? Podívej, vystrašil si mou sestru!" Odstrčil mě od sebe. "Co si říkal o tajemném M. a odpovědi?" zeptal jsem se znovu, tentokrát s klidným hlasem. Nečekaně se ozvala holka. "Víš.. Už pár měsíců se nám s bratrem zdá ten samý sen. A dnes jsme dostali list podepsaný M. Říkal v něm že nám poskytne odpovědi, a taky něco ve stylu, že nejsme sami." řekla. Pomalu jsem se nadechl. "A taky že si ho asi nepamatujete." povědel jsem potichu. "Jak to víš?" zaptal se mně kluk. Zamával jsem mu před očima obálkou. Chvíli na mě zíral. "Tak tobě se taky.." začal. "Zdá ten samý sen? Ano. Každou noc. Na louce." řekl sem. "Pak se zatřese zem..." řekla ta holka. "A pak jen tma." dokončil kluk. "To je nemožné." všichni jsme se strhli. Za námi stála čtvrtá postava, holka. Ukázala nám obálku. "Všechno souhlasí." řekla nevěřícně. "Jak je kčertu možné..." začal kluk. "Že se nám všem zdá ten samý sen?" dokončila jeho sestra. "Noooo... když už to vypadá, že můžeme založit klub tajemného snu, tak se alespoň představme." zasmál jsem se. "Já jsem Akiro." Kluk řekl: "Já se jmenuji Makoto, a tohle je moje sestra Mizuki." "Těší mně, já jsem Suzume." řekla holka za mnou. Kouknul jsem se na hodinky. "Tajemný M. by měl dorazit za pět minut."

"Dobrý večer." ozval se najednou hlas staršího muže. Všichni se postavili a zpozorněli. "Jak vidím, jste tu už všichni, Suzume, Makoto a Mizuki, Keiko i Akiro." řekl a zasmál se. "Kdo jste? A odkud nás znáte?" zakřičela Suzume. "Známe se už velmi dlouho, ale vy jste zapoměli... Je na čase si znova vzpomenout." řekl. "Co tím myslíte?" zakřičel jsem. "Slíbil jsem vám odpověď, a tu taky dostanete." řekl. "Co znamená ten sen?" zaptala se Keiko. "Je to vzpomínka na to co se stalo. Kdysi hodně dávno." odpověděl. "Kdo byli ti lidé?" zaptala se Mizuki. "Vy sami." odpovědel. "Co tím kčertu myslíte?" zakřičel Makoto. "Přesně to co jsem řekl. Lidem se zdá, že život končí smrtí. Život těla to ano, ale život duše pokračuje dál. Duše si najde nové tělo a žije dál. Na světě je jen pár lidí, kteří si pamatují své minulé životy." řekl stařík. "Ale já si ho nepamatuju!" zakřičel jsem. "Já taky ne." řekl Suzume. "Přirozeně, zapoměli jste, protože tu noc kdy jste zemřeli byla porušena Shiru - pečeť, která vám umožňovala dělat to co jste dělali." Kaiko vypadala vystrašeně. "A co jsme dělali?" zeptala se. "Byli jste Ryoshi - Lovci démonů." Všichni najednou znejistněli. "C-C-Cože?" zeptala se Keiko. "Tohle vypadá na špatný vtip." řekla Suzume. "Ale ten sen, ten je skutečný, tak proč by nemohlo být i tohle Suzume?" řekl muž. Vážně jsem pochyboval o tom, že i jen slovo co nám tenhle muž řekl je pravda. Minulé životy, lovci démonů... Všechno to bylo jako z nějakého filmu. A přece... Něco uvnitř mi říkalo, že bych ho měl poslouchat. "Můžete nám nějak dokázat, že je to pravda?" zeptal jsem se. Muž přikývl. "Mohu. Ale nejprve musíme obnovit Shiru. Pak získáte zpět svoje zapomenuté schopnosti"

Stařec vytáhl odněkud nůž. „Co to - ...“ začal sem. „Klídek Akiro. Nebude to nic hrozného. Je to velice snadné. Jde o pečeť která se aktivuje krví. Tenhle nůž je pečeť, bude obnovená jakmile se jí dotkne krev každého z vás.“ Mizuki vykřikla. „Tak to teda ne!“ zakřičel Makoto. Nedovolím vám aby jste řezal do mně nebo do sestry. „Makoto uklidni se, kdybych vás chtěl zabít, mohl jsem to udělat ve chvíli kdy jste se narodili.“ Řekl. To mi vyrazilo dech. „Překvapení? Pozoroval jsem vás od narození, vím o všem co jste v tomhle životě udělali.“ Na chvíli zmlknul. „A teď pěkně popořadě, Suzume, nastav ruku.“ Řekl. Suzume váhala. „Suzume, být tebou tak bych to nedělal...“ řekl Makoto. Suzume na něj koukla. Byla vyděšená jako mi ostatní, ale taky odhodlaná získat odpověď za každou cenu. Nastavila ruku a stařec provedl malý řez na dlani. „To je vše, opravdu není čeho se bát.“ Snažil se nás upokojit. Keiko šla jako druhá. Přišel ke mně. „Akiro, si na řadě.“ Zaváhal jsem, ale hned jsem pochybnost odehnal a nastavil jsem ruku. Jemně to štíplo a bylo po všem. Pak provedl to samé Makotovi. Mizuki vypadala vystrašeně ale když ji bratr chytil za druhou ruku, povolila staříkovi provést řez. „Tak, krev pěti ryoshi na obnovení Shiru.“ Řekl. Nůž vypadal pořád normálně. „A kdy se aktivuje?“ zeptal jsem se. „Aktivovala sa ve chvíli co se nože dotkla krev Mizuki.“ Řekl stařík a usmál se. „Hele, a co znamená to M. v listu?“ zaptala se najednou Keiko. Stařík se usmál. „Mistr.“ „A kdy pocítíme následky té... aktivace?“ zeptal jsem se. Stařík se kouknul na hodinky. „Kolem půlnoci. Nyní musím jít. Zítra přijďte sem, musím vám říct spoustu dalších věcí.“ Řekl. „A kdy?“ zeptal se Makoto. „Asi kolem desáté.“ Řekl stařík a najednou zmizel. „Tak to bylo divné.“ Řekl jsem. „Nemáme co ztratit.“ Řekla Suzume a taky hned odešla. Keiko jen pokrčila rameny a už jí nebylo. No co. „Tak... Nashledanou?“ řekl jsem a rozběhl jsem se domů. Když jsem přišel máma už spala, Katsumi stále nebyla doma. Snědl jsem večeři nachystanou v kuchyni a lehnul si spát.

Trhnul jsem sebou. Byla noc. Najednou jsem cítil jak mě bolí celé tělo. Hodiny ukazovaly půlnoc. Že by to způsobila aktivace pečeti? Hlava mi dopadla zpátky na polštář. Ta bolest byla nesnesitelná. A najednou... přestala. Jak přišla tak i odešla. Zajímalo mě co se změnilo ale byl jsem příliš unavený a okamžitě jsem usnul.

Ráno jsem se vzbudil obzvlášť brzo. Bylo šest hodin. Pomalu jsem vstal. Tohle byla první noc za tři měsíce co se mi nezdál ten sen. Pomalu jsem poodešel k oknu. Venku bylo krásně, tak jako včera, ale přece bylo něco jiného. Nadechl sem se ranního vzduchu. Řekl jsem si, že se půjdu osprchovat ještě dřív než se vzbudí Katsumi. To bych se do té sprchy už nemusel před obědem dostat. Svléknul jsem si pyžamo a najednou jsem nevěřil vlastním očím. Na pravém zápěstí se mi táhlo podélné tetování. Bylo tam napsáno: ryushi. Chvíli jsem doufal že tohle všechno je jenom sen. Máma mě zabije. Přešlo mi hlavou. Tak to si ještě s Mistrem vyřídím. Rychle jsem se osprchoval a převléknul. Schválně jsem si vzal tričko s dlouhým rukávem aby nebylo to tetování vidět. Pak jsem se hodil na postel a přemýšlel o všem co Mistr řekl minulou noc. Pečeť se aktivovala, to tetování je toho důkaz. To ale znamená, že vše co řekl je pravda. Sedm hodin. Ještě tři hodiny. Najednou mi ten sen nepřipadal až tak zvláštní. Přišel mi spíš jako vzpomínka než jako sen. Znovu jsem se kouknul na to tetování. Bylo psané nějakou divnou japonštinou, ale šlo přečíst. Skryl jsem tetování pod rukáv a seběhl dolů na snídani.
„Tak co ty troubo, kdes byl včera ráno?“ přivítala mě Katsimi obvyklou nadávkou. „Lepší je otázka, kde ty jsi byla včera ségro. Jasně na zadním sedadle auta, ale jakého?“ zasmál jsem se. „Ty skrčku, jednou mi přetečou nervy a fakt si nepřej aby si u toho byl.“ Řekla a odešla z kuchyně. „A pro tvou informaci, byla jsem v kině! Magore!“ zakřičela. Musel jsem se z ní smát. Po snídani jsem vyběhl zpátky do pokoje. Najednou jsem si vzpoměl, že v půl jedenácté se máme sejít v klubovně. Vzal jsem mobil do ruky a zavolal Izumi. „Čau to sem já Akiro. Dneska nemůžu přijít. Mám... něco mi do toho vlezlo.“ Řekl jsem. „Jo, pohoda, a když už si mi zavolal, co ten sen? Zdál se ti i dneska? Protože jsem včera volala kámošce a ona by ti uměla sjednat nižší cenu u...“ začala. „Iznumi stačí. Ať to bylo cokoliv, dnes se mi to nezdálo.“ Řekl jsem. „Nelžeš? Protože pokud ano..“ začala. „Neee, nelžu ti. Fakt to přestalo.“ Ujistil jsem ji. „Tak fajn, řeknu Katsurovi, že nepřijdeš.“ Řekla a položila. Půl desáté. Radši bych si měl pospíšit. Vzal jsem si bundu a vyběhl ven. „Kam jdeš Akiro?“ ptala se máma. „Za kámoši.“ Zakřičel jsem a utekl.

Ke škole jsem doběhl pět minut před desátou. Už tam byli všichni ostatní. „Eeee... čau lidi.“ Pozdravil jsem. „Hele... Taky máte to tetování?“ zeptal jsem se. Suzume přikývla. „Jo, všichni stejné.“ Řekla Keiko. „Vlastně...“ začal Makoto. „Já mám jiné.“ Řekla Mizuki a vyhrnula si rukáv. Měla taky tetování na pravé ruce, ale to její říkalo: chiryo. „Hele, uvědomujete si, že ty tetování jsou důkaz, že říkal pravdu?“ řekla Suzume. Všichni byli zticha. „Ten sen zmizel.“ Řekl jsem. „Jo, to nám všem.“

„Takže už jste všichni tady.“ Řekl Mistr, který se znenazdání objevil. „Takže už mi věříte?“ pořád nikdo neodpovídal. „Na co je to tetování?“ zeptal jsem se. „Je to snadné. Jako ryoshi budete mít určitou moc, která ale nebude neomezená. Čím míň síly budete mít, tím víc vybledne tetování. Po dočerpání sil se tetování obnoví.“ Řekl. „Mistře, proč mám jiné tetování?“ zeptala se potichu Mizuki. „Aaaa, Mizuki. Důvod je jednoduchý, ty nejsi ryoshi. Víš, ryoshi dokážou cítit sílu druhých, ale ty jí dokážeš přenášet. Si chiryo – léčitel. „A co budeme vlastně teď dělat?“ zeptala se Suzume. „Ze všeho nejvíc, by jste se nejprve měli naučit rozpoznávat síly všech naokolo. Každý ryoshi i chiryo má specifickou sílu, proto když si ji zapamatujete budete je schopni cítit a určit jejich polohu. Je to velice užitečné v boji.“ Řekl Mistr. „Ale jak?“ zeptala se Keiko. „Musíte přestat myslet. Jedině prázdná mysl bude schopná cítit.“ Řekl. Chvilku bylo ticho. Všichni si to očividně chtěli hned zkusit. Taky jsem se pokusil si vyprázdnit mysl, ale bylo to docela těžké vzhledem k tomu co se tu právě děje. Na pár vteřin se mi to ale povedlo. Nemyslel jsem na nic. Ale nic ani nepřišlo. „Chce to hodně cvičit.“ Řekl Mistr. „A tuhle dovednost si můžete cvičit i sami, takže tím se nechci zabývat.“ Otevřel jsem oči. „A co chcete tedy s námi dělat?“ Zeptal se Makoto. „Cvičit vaše bojové dovednosti samozřejmě. Tohle město potřebuje ryoshi, já už na ty démony nestačím.“ Řekl. Všichni se zatvářili překvapeně. „ Démoni? V tomhle městě? Co je to za nasmysl?“ řekl jsem. „Vůbec to není nesmysl Akiro. Démoni jsou bytosti, které mají podstatu jenom v síle. Nemají hmotné tělo. Protože jenom ryoshi můžou cítit tuhle sílu tak jenom oni je můžou vidět. Je vaší povinností proto chránit lidi od těhle démonů, kteří chtějí vstřebat sílu všeho živého.“ Řekl Mistr. „A jak to máme jako udělat?“ zeptala se Suzume. „Pomocí technik, které se vás hodlám naučit. Bohužel, v minulém životě byli vaše síly skoro na maximu, ale po porušení Shiru se znovu dostali na nízkou hladinu. Takže se všechno musíte naučit znovu.“ Zazdálo se mi, že Suzume se pousmála. „A kdy začneme?“ zeptala se. „Hned. Ale ne tady, následujte mě ke mě domů, tam budeme mít soukromí.“ Řekl a pokynul nám aby jsme ho následovali.
K domu Mistra jsme dorazili asi za pět minut. Když jsem ho uviděl, tak mi spadla sánka dolů. Byl to obrovský dům s ještě větší zahradou. Mistr otevřel dveře a řekl: „Prosím, složte si věci zde a pojďte na zahradu.“ Měl ještě větší zahradu než Izumina máma. Ale nerostlo tu skoro nic, kromě pár stromů v rohu zahrady. „Takže, začneme se základy. Jak by jste bojovali proti něčemu, co vlastně nemá fyzickou formu?“ zaptal se. Nikdo neodpovídal. „Démoni nemají fyzickou podobu, jsou vlastně jenom vědomí a síla. A vědomí pomocí síly vytvoří tělo, které ale není fyzické. Nazýva se to tamashi. Úkolem ryoshiho je zničit vědomí, pak nezbyde nic co by ovládalo sílu a ta se rozprchne do okolního světa. Iluze fyzického těla se rozpadne. Takže, vaším úkolem bude, pomocí vlastní síly zničit vědomí démona.“ Mistr se odmlčel. „A jak to máme provést? Hádám, že fyzické útoky na vědomí asi neplatí.“ řekla Keiko. „To ne. Musíte soustředit svou sílu a koncentrovaně ji vypustit v útoku na démona. Tenhle útok se nazýva bakufu a je to nejsnadnější technika jak zničit démona. Síla tohoto útoku se rovná síle, kterou použijete. Jinými slovy, čím silnější budete, tím silnější bude tenhle útok.“ Řekl Mistr. „Takže je to vlastně něco jako útok přímo na duši?“ zeptal se Makoto. „Ve velice zjednodušené podobě, ano.“ Přikývl. „A jak to máme použít?“ zeptal jsem se. „Nejprve musíte najít vlastní sílu. Je to stejné jako hledat sílu jiného člověka, akorát se zaměříte na sebe. Teda nemyslete na nic.“ řekl. „Jakmile najdete vlastní sílu musíte ji jen pomocí myšlenek nasměrovat tam, kam chcete. Je to snadné, můžu vám to předvést.“ Řekl. Pokynul aby jsme ustoupili. Zavřel oči, jako by se soustředil. Najednou máchl rukou a vykřikl: „Bakufu!“ pocítil jsem jemnou tlakovou vlnu. Hádal jsem, že kdybych stál před ním asi by to bylo horší. „Je to neviditelné?“ zeptala se Keiko. „Není.“ Odpovědel Mistr. „Ale musíte být silnější aby jste podvědomě viděli sílu jiných lidí. Teď by jste to viděli jenom kdyby jste se soustředili.“ Na chvíli se odmlčel. „Suzume, zkus to.“ Řekl. „Já? Proč právě já?“ zeptala se překvapeně. „Ty jsi byla vždy nejsilnější a všechno si nejdříve uměla, hádám že i tohle zvládneš jako první.“ řekl Mistr. Suzume se pomalu postavila vedle něj. Napřáhla ruku před sebe a zavřela oči. Snad minutu se nic nedělo. „Bakufu!“ vykřikla Suzume najednou. Nic jsem ale necítil. „Proč se jí to nepovedlo Mistře?“ zeptal jsem se. „Ale povedlo, ale bylo to slabé, nešlo to cítit, ale kdyby jsi viděl sílu tak by jsi ten útok viděl.“ řekl. Suzume vypadala spokojená sama se sebou. „Akiro teď to zkus ty.“ pokynul Mistr. Postavil jsem se na místo kde stála Suzume. Napřáhnul jsem ruku stejně jako ona a zavřel jsem oči. Snažil jsem se na nic nemyslet ale nešlo mi to. Po chvíli jsem vytěsnil i čas z hlavy, takže jsem nevědel jak dlouho tam takhle stojím. Pořád mi v hlavě řádili nějaké myšlenky a zdálo se nemožné je odtamtud vyhnat. „Bakufu!“ vykřikl jsem. Nic nebylo vidět ani se nic nestalo. „Velmi dobře, pokud budeš hodně cvičit, mohl by jsi být schopen brzy vidět sílu.“ řekl Mistr. Po mně to zkoušela Keiko a po ní Makoto. Oba dopadli stejně, Mistr jim řekl, že to chce cvik.

„Všichni jste si vedli velice dobře na to, že jste to vlastně zkoušeli prvně.“ řekl a usmál se. „A co já Mistře?“ zeptala se Mizuki. „Á Mizuki. Tobě budu dávat speciální hodiny. Jsi chiryo a tvým úkolem bude vyléčit ryushi kdykoliv budou zraněni. „Tak, je čas jít domů na oběd.“ řekl Mistr. „Mistře, a to nemají ryushi žádné zbraně?“ zeptal jsem se. „Málem jsem zapoměl. Ano, samozřejmě mají. Můžu vám je hned dát.“ řekl. Všichni najednou vypadli nadšeně a zvědavě. Přikývl jsem. Mistr se zasmál a zmizel v domě. Po chvíli se vrátil s nějakou malou zamykací skříňkou. „Tady jsou.“ Vytáhl odtamtud čtyři náramky. „Cože? Jaké jsou tohle zbraně?“ zeptala se Suzume. „Říkal jsem, že na démony útočíme silou, proto i vaše zbraně nemají fyzickou podobu. Když budete dostatečně trénovat, naučím vás tyhle zbraně používat.“ Usmál se. „Zatím si je můžete nechat, ale panebože hlavně je neztraťte! To by byla katastrofa.“ řekl. „Přijďte sem zítra po škole. Zatím procvičujte to, aby jste viděli sílu. A teď už běžte, chci si odpočinout.“ Všichni jsme pomalu vyšli na ulici. „To je neuvěřitelné...“ zašeptala Keiko. „Vskutku. Ale jak jsme všichni viděli, je to pravda.“ Řekl Makoto. „Zajímalo by mě, jak se používají ty zbraně.“ řekl Suzume. Vypadala, že jí něco napadlo. Ale než nám řekla co, tak se otočila a odešla. „No co nám zbývá jiného než jít domů.“ řekl jsem. „Tak nashle všichni.“ řekl jsem a taky odešel. Cestou jsem se ještě zastavil u Izumina domu. Zaklepal jsem a dveře se otevřeli. „Ahoj, promiň, že jsem dnes nepřišel, ale zítra už tam určitě budu.“ Řekl jsem Izume. „Jo, v pohodě, ale Katsuro docela vyváděl že si se z toho vyvlékl.“ Usmála se. „Jo, umím si to představit.“ řekl jsem a pokusil se o úsměv. „Akiro, si určitě v pořádku?“ zeptala se mně. „Jo, jsem, nemusíš se o mně bát.“ řekl jsem. „Tak nashle zítra ve škole.“ rozloučil jsem se a šel domů.

Byl jsem naprosto unavený. Celý víkend mi přišel jako sen. Večer mně Katsumi chtěla někam vytáhnou s těmi jejími kámoši, ale nějak jsem se vymluvil. Celý čas jsem přemýšlel o všem co Mistr řekl. Zítra mi bude muset vysvětlit další věci.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
Tipů: 3
» 31.07.12
» komentářů: 2
» čteno: 1094(12)
» posláno: 0


» 31.07.2012 - 21:37
Taak, nejprve ke stylistické stránce. "Vše co bylo, byla tma" - tahle věta mi přijde trošku kostrbatá. Taky by bylo lepší oddělit přímou řeč odstavcem pokaždé, když se postavy v řeči střídají. Občas ti někde chybí čárka, třeba tady: "Když jsem došel k Izuminu domu bylo za dvě minuty půl deváté" (před bylo). Stačí se kouknout, kolik sloves věta má. Slohově to ještě není úplně dopilované, taky dej pozor na překlepy. Přesto jsem slohem příjemně překvapena.
A teď k ději. Je tam příliš mnoho postav. Zatím jsou představovány jednotlivě, takže se v tom ještě jde vyznat, ale určitě by neškodil alespoň nějaký popis, stačila by třeba drobnost, aby si člověk postavy zapamatoval.
Jinak to ovšem začíná hodně zajímavě, je to čtivé a má to nápad. Rozhodně budu číst dál :)
» 03.08.2012 - 14:41
Eylonwai: Jo, děkuju za koment, na další kapitole už se pracuje :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Následující: Neznámá

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.