*TATÍNKOVO ZLATÍČKO*

Je sobota ráno, okolo páté. Právě jsem přišel od posledního porodu na služební pokoj a tak se aspoň oholím, poněvadž vím, že v tuhle dobu už stejně znovu neusnu. Ale jen jsem se namydlil, už zas telefon!

¨Máme přijít okamžitě vedle na internu k porodu!¨, rozrušená asistentka.
¨Tam asi dodnes neví kde je porodnice?¨, odpovím mírně ironicky.
¨Nežertujte, pane doktore, děcko už je na světě, údajně prý se to stalo na záchodě!!¨, nedá se asistentka odbýt.

¨No tak tedy sbalte naše fidlátka a už tam letím. A novorozeneckou sestru ssebou!¨, rychle setřu mýdlovou pěnu a proběhnu chodbou na ženskou internu. Tam předběhnu pacientku, která uhání s pojízdnými nosítky stejným směrem.

¨ Záchody jsou támhle¨, ukazuje mi snaživě. Ví zřejmě kdo a proč tu jsem. Doběhnu a vidím: ještě pubertální rodička v noční košili, široce rozkročená u otevřeného klozetu, před ní jedna z interních sester, bezradně držící v náručí nedonošené novorozeně, které křičí a má se čile k životu. Ještě je spojené pupeční sňůřou s matkou. Ta pláče, ruce nad hlavou, jakoby s tím vším nechtěla nic mít. Všude na zemi směs krve a plodové vody. V zápětí dobíhají pacientka s nosítky a obě sestry z mého oddělení. Rozbalím roušku s nástroji a ve sterilních rukavicích odpupečníkuji drobné děvčátko, které předávám novorozenecké sestře. Rodičku rychle na nosítka a spěcháme na porodnici.

Placentu snadno vybavím, žádné porodní poranění. Jak vůbec došlo a proč se nedalo předejít tomuhle malému dramatu? Sestra přináší z interny její chorobopis. Šestnáct let?! Nevypadá na to. O podezření na těhotenství není v dokladech žádná zmínka.

V rozhovoru vychází najevo, že je dcerou lesníka. Souzence nemá, rodina žije v hájovně, asi šest km od našeho města, kam jezdí na kole do školy.

¨Jak ses vůbec dostala do nemocnice na internu a ne k nám? Copak jsi nevěděla, že jsi těhotná?¨, ptám se jen tak jako mimochodem.

¨Začínala jsem tak nějak z ničeho nic divně tloustnout, otejkaly mě nohy, návštěvy žádné nepřišly a tak mě máti poslala k doktorovi. Tam mi zjistili vysokej krevní tlak, ale doktor na mě neměl vůbec čas, musel náhle odjet na nutnou návštěvu. Koukl se mi jenom na nohy, že prej to budou ledviny, podepsal lístek na internu a -běž tam ještě dnes- zavolal vod dveří- a byl pryč. Tak jsem sedla na kolo a přijela. V pátek odpoledne. Druhý den dopoledne jsem měla jít sem na kontrolu. V noci mě začlo bolet břicho, pak mě to nutilo jít na záchod a tam se to stalo. Ale kde je toho všeho začátek, to nevím!¨

¨Jak ti to jde ve škole?¨
¨Není to nijak slavné. Loni jsem propadla z matematiky a lepší známky než trojky a čtyřky nemám¨, jakoby se omlouvala.

¨Kamarádi a kamarádky?¨
¨Kamarádky žádné, hlavně z toho důvodu, že mám oproti nim tak velký prsa a kamarádi už vůbec ne, poněvadž kde jen můžou, musí na ně šáhnout s poznámkou, že mám mlíkárny. Můj zadek je taky vzrušuje, nevím proč! Nikoho nepotřebuji. Ani žádného přítele. Stačí mi naši dva psi, kočka s koťaty, králíci a to je vše. Mamince pomáhám v kuchyni a přitom se učím vařit.¨

¨Víš co to je menstruace a puberta?¨, zaťukám opatrně na dveře komůrky s mým hlavním tématem.

¨Myslíte jako tu každoměsíční návštěvu a tak? Mám ji teprve od loňska, stejně jako tyhle nešťastně velký prsa. Už prý jsem řádná ženská, řekla mi matka.¨

Celková intelektuální zaostalost, říkám si sám pro sebe. Nezbývá mi teď, než přece jen sáhnout do horké kaše, když jsem se to nejdůležitější od ní nedozvěděl...

¨Jakpak je to u vás se spaním? Máš vlastní pokojíček?¨

¨Kdepak, co si myslíte? Hájenka je malá, spím už od malička u maminky. Jináč to nejde! Ale teď, když už jsem trochu povyrostla, tak se někdy překulím k tatínkovi. Víte, on má maminku rád, ale mě taky a možná ještě víc než ji. Říká mi, že jsem jeho zlatíčko! Když jsem u něho, tak to není jako u maminky. Stále mě hladí, nahoře i dole a to se mi tak líbí, že příjemně usínám a pak už nic nevím...

Primář musel rozhodnout co a jak dál. Z nedonošeneckého oddělení si přáli její mlíčko a poněvadž krevní tlak i otoky se normalizovaly, tak jsme ji tam na druhý den přeložili.

Jak jsme odhadovali, přišel ji otec odpoledne k nám navštívit, ale zde ho už očekávali civilně oblečení muž a žena, kteří s ním po legitimování odešli kamsi do nemocničního parku.

Sledovat dál osudy pubertální mladistvé a její dcerky mi pro nával všední práce a časté noční služby nebylo možné, ale i po letech jsem na tuto neobvyklou příhodu nezapomněl.

Je to však opravdu neobvyklá příhoda ? Možná je takových ¨tatínkových zlatíček¨ víc než se domníváme, která ale neskončí tak jak jsem právě vylíčil...