Hora Zeleného přízraku (5)

* 5 *

Po poledni se začalo zatahovat, ale to Juru od cesty za kamarády neodradilo. Když dorazil do Clubu, triumfálně všem oznámil: „Mám klíče,“ a zamával s nimi ve vzduchu.
„Neblbni. A kdes je našel. To oni Vás už přišli vykrást?“ zeptal se Wolfgang.
„Možná chtěli, ale až k nám nedošli. Cestou klíče ztratili. Tedy, ztratila. Jedna, velmi konkrétní osoba. Všichni ji znáte. Hádejte, kdo to byl?“
Padala různá jména, povětšinou mužská.
„‘M‘m, samá voda. A říkal jsem, ztratila! Takže to nemohl bejt žádnej chlap.“
„Tak to byla Dana Doudlebská,“ chtěl zabodovat Norbert.
„No dovol!“ ohradil se Jura. „Takhle ošklivě o ní nesmíš mluvit ani z leg¬race. To bys ji urazil a mě taky. Jen ještě chvilku hádejte,“ snažil se je napínat. „A všichni ji dobře, znáte. Až moc dobře. Je to velice známá osoba.“
„Že by Marusja,“ ozval se Norbert, teď už dost nesměle.
„Vidíš, přihořívá,“ povzbudil ho Jura.
„Tak Timur,“ snažil se teď zabodovat Henry.
„Říkal jsem, že to byla ženská.“
„To už mě vůbec nic nenapadá,“ pokračoval Henry a ostatní mu přizvukovali.
„Já vám to tedy řeknu,“ rozhodl se Jura tu hru ukončit. „Napřed se ale posaďte a pořádně něčeho přidržte.“
„Kdo tedy, zeptal se Wolfgang,“ a bylo na něm znát, že je už dost napnutý.
„Babička Mary!“
„To si děláš legraci,“ křičeli jeden přes druhého.
„Opravdu nedělám,“ ohradil se Jura a začal vyprávět dopolední příběh. Nevynechal ani ten závěr, to neštěstí, které ji nakonec postihlo.
„A možná, že ještě teď sedí ve vaně a drhne si…, víte co,“ zakončil své vyprávění.

Pokud uvěřili všemu, tu drsnou koncovku mu v žádném případě uvěřit nechtěli.
„To si už vymejšlíš,“ zvolal Wolfgang.
„Běžte se podívat, to hovno tam určitě ještě pořád leží.“
Zatímco házel do pokladničky pětadvacetník, ozval se znovu Wolfgang: „Tak si myslím, že tam už stejně nic nenajdeme. Právě začíná pršet. Takže pokud tam vůbec něco bylo, tak se to nejspíš odplaví.“
Všichni pohlédli k oknu. A doopravdy. Venku se pěkně rozpršelo. A dost hustě!
„Z dnešního výletu asi sejde,“ komentoval Štěpán a ostatní přikývli.
Nakonec se shodli na tom, že kostra nemůže nikam utéct, proto se nic nestane, když cestu do podzemní chodby odloží. Jen diskutovali o tom, jakou mohla mít Babička Mary sou¬vislost s Bratrstvem. Na jedné straně vážená rodina, aspoň se tak tváří, na druhé straně pochybně vyhlížející individua…
Juru už minulý pátek napadla možná vazba Pepýka Potočného na Bratrstvo a Pepýk je, jak známo, s nimi příbuzný. Že by ho v tomhle případě intuice neklamala? Má to všechno ale ještě moc otazníků. Nicméně faktem zůstává, že klíče, které mu ukradli, měla u se¬be Babička Mary.
„Možná, že je k nim Pepýk přinesl, a když to stará viděla, chtěla ti je vrátit,“ napadlo Norberta.
„Vidíš, a ty o ní mluvíš tak ošklivě,“ napomenul ho, napůl žertem, Henry.
Když se nad tím Jura zamyslel, mohlo to tak opravdu být.
„A Henryho brejle u sebe neměla?“ zeptal se ještě Štěpán.
„Bohužel, to ne,“ odpověděl Jura. „Ty už jsou asi definitivně pryč.“
Ještě se dohodli, že nález kostry, pokud zjistí, že je to skutečně kostra a ne něco jiného, ohlásí v muzeu. S tím přišel Wolfgang, který se o historii dost zajímal, do muzea často chodil a s některými lidmi se tam znal. Všem se zdál jeho nápad dobrý. Jednak dokážou zjistit, jak může být ta kostra doopravdy stará, a určitě budou vědět, co s ní dál.

„Jestli pak víte, že zejtra píšeme písemku z matyky,“ ozval se z ničeho nic Henry.
„A hernajs,“ udělal si Štěpán, „málem jsem na to zapomněl.“
„Do frasa,“ ulevil si Jura a Wolfgang se tvářil taky nějak udiveně. Pod vlivem hektických událostí posledních dnů to všem nějak vypadlo z hlavy.