Básnířka bez slz

Tak píšeš básně.
Krasotemné verše sklouzávají po jednom ze špičky brku na povrch papíru a zároveň přitom každý zavadí jemně o linky tvých očí.
Nasáklé nocí černého inkoustu a ještě černěji se tvářících uplakaných myšlenek prostupují listem, aby jej změnily z mrtvého slisovaného dřeva v umělecké dílo.
„Říká se tomu poezie,“ pronášíš, když se usmíváš. Ten dříve bílý, nyní slovy zaplněný arch tě ale prozradil, tvá duše pláče.
Na místo slz, jež by jsi propouštěla očima, jde pláč skrz, v prstech tvých tančící, pero.
A tak se zármutek nitra stává slastí papíru, aby v čarokráse slov povstala z drobných písmen báseň.
Přesně to děláš. Nepláčeš, jen píšeš básně.
…a celý svět, každý, kdo si některou z nich přečte, pak pláče za tebe.