BALADA O MAŘÍ MAGDALENĚ

Před 20 lety jsem si dopisoval s Pražankou, která přežila na OP svou klinickou smrt a popsala mi svůj zážitek, který se v němčině nazývá "Nahtoderfahrung" prožitek, zkušenost blízká smrti, neznám český název. Ale vím, že o stejných zážitcích podávali zprávu i jiní v německé televizi. Později měla tato paní děsivou a živou vidinu : Stála na Golgotě a byla přítomna ukřižování Krista. Nebyl to sen. Pro ni jsem tehdy napsal tuto baladu, v roce 1992.
» autor: Jan Maren
Povím ti zkazku o Maří Magdaleně. . .
Bylo jí tehdy teprv šestnáct let. . .
A tak se ještě ani nepodobala ženě,
však Ježíš nemohl, než nevidět. . .

Jemu však řekla ve své pýše :
!Vždyť ty jsi starý mládenec !"
A on se pouze usmál tiše,
a odešel - zas přišel přec. . .

A viděl její oči uplakané. . .
Po vlasech něžně pohladil. . .
To pohlazení tak bylo zlatem tkané,
že mír se v její duši usadil.

A tak šel zase po svých cestách
na kterých potkával ji čas od času,
a ona viděla, že po nevěstách,
po svatebčanech chodí, zván je ku kvasu. . .

Mír ale prchá rychle z duše, ze srdce,
vždyť které mládí zná lásky zákony ?
On štěňátkům však dávat musel vrce,
co s pyšnou kráskou, prostou pokory ?

A tak si řekla : " Já ho urazila
a on mne za to pohladil. . .
už znám to kouzlo. . . a jsem krásná víla !
Když příště se vedle ní zas posadil
¨
vmetla mu do tváře trpká slova. . .
On se jí láskyplně zahleděl do očí. . .
Ta slova ohnivá se slila do olova,
na čí hlavu, myslíš, se teď otočí ?

A tak vstal zas, jí nechal ten pohled
bez pohlazení po vlasech či po tváři,
a opět odešel a nebral ohled
na její kouzla jepičí a komáří.

A ona toužila, pro sebe mít jej chtěla,
a on tu stále byl jen pro jiné. . .
A tak z té lásky přišla touha těla,
a právě teď přestalo být už nevinné,

ač byla stále pannou - a Ježíš nebyl k mání.
Víš ty, jak je láska mučivá ?
Na každou žádost měl jen pousmání,
a ona znala jen ta slova skučivá . . .,

Vždyť to bylo mládí ! V těch biblických dobách
byl Ježíš už vskutku vlastně starý muž.
Dřív tehdy mřelo se, už v mdlobách,
a čtyřicet - byl stařec už !

A Ježíš miloval ji právě tak jako každou,
a nepatřila mu však žádná z nich.
Jen Maří - ta chtěla jej i vraždou. . .
On po každé té vraždě jenom ztich. . .

A ona přála si zas trochu toho míru
a pohlazení, štěstí. . trochu laskání.
Nu, žába. . pulec ještě. .Neměla tu víru,
tak slyšela jen tichých bičů práskání,

a mírné to byly biče. . .plné lásky
a pochopení v srdci, co šlo do očí.
A Maří stárla. . . žal dělá vrásky !
Jen radost je zase rozmočí !

A on tak mladý ! Jako malé dítě. . .
A ona věděla, jak je sama žádoucí.
Však málo platné její rozhozené sítě,
a léčky do cesty se kladoucí.

A tak s ní šili všichni čerti,
protože ona musela ho mít !
A Ježíš věděl - však neznal žerty.
Ač mohl - nemohl s ní žít.

Zmučenhá žádostí, zmučená láskou,
proplakala noci, proplakala dny. . .
A Ježíš chodil se svou cháskjou,
a v radosti ! V ní však žal bezedný.

Víš, co bylo potom ? Jaká hrůza ?
Vždyť jsi to také zažila.
Na kříž jej přibila pak lůzaq,
a tělo jeho až do smrti strážila.

Tak u hrobu se rozplakala : "Vzali mi mého Pána,
a ani nevím, kde to tělo jeho je. . .
On odešel mi. . . Má cesta celá zakázána,
do lásky, štěstí, do míru . . . do ráje. . ."

Tu přišel zahradník - z toho ráje,
a zeptal se jí ? " Ženo, proč jsi plakala ? "
A ona poznala jej ? On věděl : Už i ona má je !
To proto radostí pak skákala. . .

Myslíš, že Pán Bůh vezme ženě lásku,
po které vraždou toužila ?
Pro kterou vše by dala v sázku,
pro kterou se tak soužila ?

Ty slzy vidět chtěl - a slyšet toho Pána,
vždyť viděla jej zmírat na kříži,
vždyť věděla už, jak byla milována,
však nad tělem ti krkavci a zraky ostříží. . .

Tak chtěla z té lásky aspoň to mrtvé tělo,
pokorná, smířená i s tím zvadlým hroznem vinným.
A ono náhle živé . . . Zas k ní spělo, , ,
Co učinila však ? Šla zvěstovat to jiným . . .

Ač v Pánu Bohu už byla jeho žena vdaná.
však nejdříve ti druzí, , ne já, , a tak mu byla daná. . .
Pak odešli ti dva. . .Kam, nikdo neví. . .

A nevěříš-li této mé Vánoční zkazce,
pak vzpomeň na bílý operační stůl,
a rozhlédni se znovu po otázce,
kdo mrtvý byl a živý jest a zase země sůl. . .

paní Emě v Praze, listopad 1992, psáno u ruiny hradu Hilgartsberg
Tipů: 8
» 02.07.12
» komentářů: 2
» čteno: 823(16)
» posláno: 0


» 02.07.2012 - 14:14
zajímavá báseň ...zřejmě paní měla zážitek z minulých životů..ST
» 15.01.2013 - 17:15
Je to impozantní dílo! Plně si zaslouží ST.
Není to jen tak udržet tak rozsáhlý děj a ještě jej zrýmovat!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: BALADA O OSUDOVÉ ŽENĚ | Následující: SLADKÉ KOLÉBÁNÍ

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.