Cesta vyvrhelů

"Opravdové zlo přemůžeme jedině větším zlem. Jiná cesta není. A zla, které zničí nacistického ducha, se ujmete vy, plukovníku Bricku!"

generál Wilson, 1943


Westerwald, Německo

Sgt. Roger Sunders

2. prosince. 1944




"Stop!"

Všichni okamžitě zastavili a rozhlíželi se kolem. Ticho.

"Co je, Grayi?" zeptal se plukovník Brick, kulomet namířený mezi nejbližší stromy.

"Hlasy," odpověděl voják lakonicky.

Pak udělal několik kroků dopředu a ukázal palcem směr:

"Támhle!"

Někteří vojáci se tvářili poněkud nejistě, ale o McGrayově vynikajícím sluchu nemohlo být pochyb.

"Co by kdo dělal v téhle lesní prdeli?"

"To nevíme, Birghire," usadil statného Švéda velitel, "ale půjdeš to ještě s Grayem a Sundersem zjistit."

Olov chtěl něco namítnout, ale plukovník vyjádřil svůj rozkaz jasně.

"Za dvacet minut ať jste zpátky!"


Vyrazili jsme. McGray nás vedl, zatímco já svíral v prokřehlých rukou kulomet. Birghir si velice hlasitě stěžoval.

"Jestli budeš takhle vyřvávat, koupíš jednu přímo do hlavy,"zarazil ho netrpělivě McGray.

"Pochybuju, že tu vůbec nějakej nepřítel je."

"Kdo mluvil o nepříteli? Zastřelím tě osobně."

Švéd byl o dvě hlavy větší, a proto si z takových pohrůžek nedělal těžkou hlavu.

"Trhni si, vole."

Prodírali jsme se hustým podrostem. Za chvíli oba kamarádi svorně nadávali na každý šlahoun, ale hučení větru je přehlušilo.

Ušli jsme už pořádný kus cesty. Všude vládlo mrtvé ticho.

Pak se těsně nalevo od nás ozvaly hlasy.

"Amerikan? Hier? Bist du verrückt, Hanz?"*

Skrčili jsme se v nedalekém křoví, kulomet opřený opatrně o zem a čekali.

Prošla kolem nás dvoučlenná hlídka. Dva němečtí vojáci v uniformách SS.

Úkol byl jasný: neutralizovat nepřítele.

Olov si promnul ruce.

"Jdeme na to, siláku," zašeptal McGray, poklepal jej po rameni a vytáhl nůž. Rogere, kryj nám záda!"

Vyskočil z houští a než se stačila hlídka vzpamatovat, jeden měl podříznuté hrdlo. Druhého Olov uchopil za hlavu a zlomil mu vaz jediným plynulým pohybem.

"Nic těž..."

"Hände hoch!"

Zpoza stromu se náhle vynořili další dva vojáci a stříbrné odznaky se jim houpaly na prsou. Holé ruce se jim nepatrně třásly, na nové zajatce však hleděli s odporným úsklebkem.

"Otočte se!"

McGray s Olovem pomalu zvedli ruce a udělali čelem vzad. Jeden z Němců ukázal na Birghira samopalem:

"Á. Der Schwede."

"Der Scheißkerl!"* zařval druhý a palec mu sjel ke spoušti.

Sami si podepsali ortel smrti. Vystřelil jsem a oba padli k zemi Jejich krev obarvila sníh do ruda.

"No do prdele," ulevil si McGray a otřel si drobné kapičky potu z čela. Pak se otočil na Olova:

"Jak by tu mohl někdo bejt, co?!"

Švéd lhostejně pokrčil rameny, zvedl ze země svou zbraň a kráčel zpět. Cestou stačil přitom ještě mrtvému vojákovi šlápnout na hlavu:

"Asi se taky ztratili."

McGray převrátil oči.

"Půjdeme dál?"

"Ne, nepudem. Co jsme měli udělat, jsme udělali. A rozhodně nebudeme riskovat, že potkáme celou rotu. Tady v té zimě se nikdo dobrovolně procházet nebude."

Ledový vichr, který nám profukoval skrze bundy, jako by chtěl dát McGrayovi zapravdu. Navíc začínalo sněžit. Mrtvá těla za chvíli nebude ani vidět.

"Pohněte nebo tu přimrzneme!"

Na zpáteční cestě se ujal vedení Olov, takže jsme se vrátili o něco později, ale plukovník Brick netrpělivě očekával naše hlášení, a ušetřil nás dokonce obvyklých pouček.

"Tak co jste zjistili, chlapi?"

"Nepřátelská hlídka objevena a zneškodněna. Celkem čtyři příslušníci SS. Dva vojáci amerického praporu zachráněni kulometem v záloze. Jeden Švéd vlastní vinou ztracen, opět však nalezen."

McGray poslední slova zdůraznil, aby vyprovokoval hádku. A jako vždy se mu to povedlo.

"Olov se ztratil?" rozeřvali se smíchy nejbližší dva vojáci. Jeden z nich, urostlý mladík se jmenoval Arnaud Michellieu, pocházel z francouzské roty, ve které zastřelil po rozmíšce vlastního velitele.

Hrozil mu trest smrti, dostal však milost, pod podmínkou, že si svůj trest odpyká na frontě, na které byl už předtím, takže mohl jen získat, minimálně na těch, kteří už nic nepotřebují. O tuto myšlenku se samozřejmě podělil s celým vojenským tribunálem, takže soudce, starého obtloustlého muže, o kterém se šířily zvěsti, že pod talárem schovává vždy láhev Bordeaux, přivedl málem k šílenství. Teď se bezstarostně opíral o vyvrácený kmen a žvýkal tabák.

Druhý, James Allard, původem z Yorkshiru, zavraždil pět lidí při přepadení velkostatku před deseti lety. Veterán, který ve válce strávil čtyři roky a ve vězení skoro dvakrát tolik, se snažil spojit s hlavním štábem, ale příliš se mu to v tomhle místě nedařilo.

"Drže huby," zavrčel Olov, chraplavě zakašlal a plivl směrem k Arnaudovi.

"Pozor, ty švédská krávo, málem jsi mne trefil!"

"Já taky nic jiného nezamýšlel," ušklíbl se Olov a vypadalo to, že hádka skončila. Otočil se a odcházel.

Najednou se mladý Francouz postavil a rozběhl se na něj. Popadl Olova kolem krku a oba šli k zemi.

"Já ti dám kurva, zamejšlet!"

Plukovník Brick jim několikrát polohlasně přikázal, aby přestali a pak se věnoval své práci. Rvačkám se nikdy nepodařilo zabránit a po čtyřech letech svého působení ve funkci velitele se o to už ani nesnažil.

Někteří začli jásavě sázet na vítěze, i když věděli, jak to dopadne.

Přesto si Arnaud vedl lépe než kdy jindy. Celou minutu se mu podařilo udržet Birghira na zemi. Ten se ale nakonec vzchopil, popadl protivníka za klopy bundy a uhodil ho tak prudce, až přepadl a jeho pád zbrzdil kmen starého smrku.

Švéd se postavil, zvedl Arnauda do vzduchu, otočil se a mrštil jím přímo do nejbližšího křoví. Zakrslé větve pod váhou vojáka praskly a Olov se jako vždy stal vítězem souboje. Jeho vítězství mu zlepšilo náladu, protože za chvíli pošramoceného Francouze vytáhl a postavil na nohy.

"Příště to nedělej," poradil mu dobrosrdečně a narazil na hlavu helmu,"ale to lesní maskování ti celkem sedne."

Arnaud přiznal svou porážku a jakoby se nic nestalo. Za chvíli už on, Olov i Michellieu hráli karty na nedalekém pařezu, vedle čutor s posledními zbytky vodky. Se Sveinem jsme se k nim přidali.

"Každej dostane čtyry karty a taky mi ty čtyry karty na konci odevzdá, jinak vás semelu všecky!" pohrozil nám Olov. Věděli jsme, že balíček karet získal při své první válečné akci a stal se pro něj jakýmsi talismanem nezměrné hodnoty.

Hráli jsme a dařilo se nám střídavě. Pak McGray, který již pět minut přesvědčoval plukovníka, že nejlepší bude celé místo, kde narazili na nepřítele, obejít, kývl na Sveina:

"Řekni nám nějakou tu svojí historku, ať tu nesedíme jak parta paniců v bordelu..."

"A co třeba...?"

Ale vyprávění skončilo dříve než mohlo začít.

"Vstávejte, půjdeme! A nezdržujte se, nemáme čas! Do setmění musíme ujít ještě patnáct kilometrů!"

Hlas plukovníka Bricka se rozlehl kolem: opět jsme byli ve válce.

Jak jen to šlo, jsme se posbírali k odchodu. Svein kontroloval zbraně. McGraye zavolal velitel znovu na poradu, protože měl v rotě hned po něm nejvyšší šarži.

Mezitím zavládl běžný chaos.

Allard ztratil jednu Olovovu kartu.

"Pikový král," vysvětloval zamračenému Švédovi, "nevím, kde může být, do kapes jsem je tentokrát neschovával. Prostě zmizel!"

"Tak ho okamžitě najdi, pokud nechceš, aby tě potkal stejnej osud, jasný?"

Allard neochotně mumlal, ale nechtěl se s Olovem dostat zbytečně do křížku. Jemu jedinému prokazoval trochu úcty. Sklonil se a pátravě přejížděl očima po zamrzlé zemi.

Sníh už pronikl přes nejhustší větvě a na nás začaly dopadat husté sněhové vločky.

"Za chvíli z nás bude banda horskejch sněhuláků," rozesmál se Francouz.

"Však tebe ty veselý řeči přejdou, až ti zmrzne jazyk v hubě,"zpražil ho Allard.

"Radši to urychlete nebo vás popoženu kopancema," pohrozil jim Brick a ustaraně přecházel kolem. Bylo na něm vidět, že se mu něco nelíbí.

"Šéf je nějakej divnej, co?" zeptal se mně Svein, když jsem procházel okolo s dávkami vitamínů na zítřejší den.

"Taky bys byl, kdybys měl na starost tohle všecko."

"No to je asi fakt, kámo."



Nakonec celé družstvo vyrazilo kupředu. Allard našel pikového krále pod nedalekým stromem a nedošlo proto k nemilé události. Olov byl spokojen a balíček karet schoval za opasek ke svému noži.

"Nezdržujte se!"

McGray společně s plukovníkem vedli družinu, zatímco ostatní se shromáždili kolem Sveina, který chtěl konečně začít vyprávět jednu ze svých příhod.

"Povím vám, co se stalo s mým kámošem Baldorem. Baldor to byl fakt magor. Jenomže uměl taky bezvadně otevírat zámky u dveří a všeho, co nějakej zámek mělo. Nebejt tohohle, tak ho už dávno kopneme do prdele, ale takhle..."

"Takže...?"

"Šli jsme vyloupit vilu jednoho vlivného chlapa, nějaký majitel kasina, který bydlel poblíž. Na jméno si už nepamatuju, ale jezdil v krásným fáru, červeném kabrioletu.

Naši loupež jsme naplánovali jednoho květnovýho večera v polorozpadlé kůlně na kraji útesu, kde sme se často potkávali. Celkem nás bylo pět: já, Baldor a ještě další tři, samí poctivci.

Věděli jsme, že chlápek má večer obchodní schůzku. Teda pokud se tomu tak dalo říkat, protože podle mě kupoval drogy, takže byl ještě horší než my, kteří sme sice kradli, ale jenom malý zboží."

"Takže nakonec ste vlastně vy dělali dobré skutky, co?" sípal smíchy Marcus Schmidt, mladík, který se k nám dostal poté, co utopil vlastního otce a v místě, kde bydlel, prý měli na okrsku kartotéku jen pro něj.

"Je jedno, co ukradneš, zavřou tě za auto nebo za blbý rádio, pokud to nedokážeš pořádně obkecat," poučil nás Olov, "nebo pokud to neukecají tví vlivní kamarádi nahoře."

Svein pokračoval:

"Dostat se přes ochranku nebyl problém, párek najmutých amatérů, kteří neviděli dál než do vlastní kapsy. Jednoduše jsme je obešli a proklouzli zadníma dveřma pro personál.

V domě to šlo celkem snadno. Prohrabali sme každou skříň a všechno co se dalo, vzali. Dohromady to byly malý věci, určitě měl určitě hned druhý den nové. Pro nás to znamenalo pořádný jídlo a chlast na několik dní dopředu. Hlídači si ničeho nevšimli, za plotem na nás čekalo auto, kdyby něco.Vypadalo to na slibný lup.

Jenomže pak se to zvrtlo..."

Postupovali jsme lesní stezkou prudce nahoru. Mráz štípal víc a víc a plukovník nás okřikl, ať mlčíme a energii místo do hloupých řečí vynaložíme na rychlejší chůzi.

Svein zasalutoval dvěma prsty, jakmile se však Brick ujal opět vedení družiny, nerušeně pokračoval:

"Z opačný strany se ozval kravál a pan domácí se narz vrátil domů. Nechápali jsme, jak to stihl tak rychle, až později jsme zjistili, že ty dva, kteří s ním obchodovali našli o týden později vyplavený na pobřeží. Pitva ukázala stopy násilí a smrt zastřelením. Krk bych za to dal, že je zastřelil on.

"A jak ste vypadli z toho baráku?" odkašlal si Olov a posunul svůj kulomet na rameni o něco výš.

"To byla sranda. Zrovna, když se otevřely hlavní dveře, skláněl sem se já s Baldorem v obývacím pokoji nad nějakou veteší. Olaf, další kámoš, právě prohrabával noční stolky o pokoj dál.

Schody zavrzaly a my věděli, že je zle. Na chodbu sme už nemohli a žádná pořádná skrýš nebyla po ruce.

Vrazili jsme do jediných otevřených dveří do další místnosti a pak slyšeli náš odvoz startovat. Kámoši neriskovali.

Z vedlejšího pokoje se ozvaly hlasy. Čas vypršel.

Olaf vletěl pod postel, já prorazil okenice a s Baldorem jsme vyskočili ven.

Čekal nás tvrdý dopad, skok z druhého patra, ale naštěstí se nám nic nestalo..."

"Ale stane se, jestli se okamžitě nezačnete chovat jako pořádní vojáci," zamručel plukovník Brick. Družina kolem Sveina byla opět pozadu.

"Jasně, pane, však klušeme, jako při náboru."

"Pohněte se pořádně a už ani slovo!"



Přebrodili jsme malou říčku, sešplhali po padlém kmeni z kopce dolů. Světla ubývalo.

Hustý les najednouprořídnul a my se ocitli na malé, zasněžené mýtině.

"To už blbě vidím nebo je tam před náma fakt barák?"

Otočili jsme se za McGrayem. Západním směrem, asi dvě stě metrů od nás se krčil v údolíčku pod mýtinou opravdový dům.

"Někdo tam je!"

"Jak si na to přišel?" zeptal se plukovník Brick Olova a vytáhl dalekohled, aby si zkusil objekt lépe prohlédnout.

"Z komína snad stoupá kouř."

Měl pravdu, z postranního komína, který kvůli napadanému sněhu nebyl téměř vidět, stoupaly k obloze šedivé obláčky dýmu.

"Když už nic, alespoň se zahřejeme," zajásal Olov a svižně vyrazil vpřed.

"Okamžitě stůj!"

"Ale plukovníku," zaprotestoval i McGray trpělivě,"copak vám není zima? A navíc naše plány to nezkříží, budeme..."

Brick ho zarazil."Kdybyste jednou konečně poslechli, co vám říkám, bylo by to mnohem snazší. Ten objekt může být střežen. Musíme si dát pozor."

"No počítám, že jedinou zbraní tady bude lopata na sníh..."

"Nezapomínej, že jsi ve válce, chlapče!" zarazil plukovník McGraye," a právě ses přihlásil jako dobrovolník na průzkum. Vezmi si sebou ještě Sveina a Arnauda a obejděte to kolem."

"Někdo by jim měl krýt záda, šéfe," ozval se jemně Olov a pohladil prsty kulomet na rameni.

"Dobrá, ale s rozumem, jinak tě vlastnoručně přitáhnu před vojenský soud."

"Na váš rozkaz, plukovníku."

Čtveřice dobrovolných zmizela v nejbližší sněhové závěji. Čekali jsme.

Minuty pomalu ubíhaly. Vítr se naštěstí trochu utišil, ale sněžilo stále více.

"Barák je plnej skopčáku, pánové!"

McGrayova hlava vykoukla z vysoké hromádky sněhu nedaleko od místa, kde se terén svažoval dolů.

"Kde zůstali ostatní?" zeptal se potichu plukovník a rozhlédl se kolem.

"Svein s Olovem si vzali na mušku jedinej východ, který z budovy vede, takže sou v pasti. Navrhuju se nejdřív dostat blíž, pak se uvidí."

"Dobře! Kupředu!"

Bez dalších okolků všichni vyrazili k budově.

Zamrzlý terén jsme brázdili jako na saních i s veškerou výbavou: byl to nejjednodušší způsob zdolávání terénu.

Přistáli jsem za zamrzlým kmenem vylomeného smrku a konečně viděil celý dům. Byl daleko větší, než se zdál prve a zřejmě měl i spodní sklep. Jediné malé okno bylo pokryté ledem, ale jinak se okolí domu zdálo udržované. Sníh byl nameten na velkou hromadu opodál.

"Fajn, Rogere, jdi s McGrayem zpátky a dejte nám znamení. Obklíčíme dům a pak se půjdeme podívat dovnitř."

Čerstvě napadaný sníh pod náporrem těžkých bot křupal jako právě upečený chleba. Co nejtišeji jsme postupovali vpřed.

Najednou ze závěje vyrazila něčí ruka a strhla mě dolů. Přístál jsem obličejem přímo na zamrzlém povrchu, až mi z nosu vystříkla krev.

"Kurva, ty seš idiot, Olove!"

"Promiň brácho, ale před chvílí tudy prošli čtyři vojáci s kulometem. Chceš snad umřít jako zmrzlej cedník?"

Mrzutě jsem si otřel krev a popadl zbraň. McGray zapadl mezi nás.

"Tak co uděláme?"

"Nejlepší bude, když zavoláme ostatní," ozval se Svein zprava. Jeho bílá uniforma ladila s okolím dokonale.

"Dobře. McGrayi!"

"Jo?"

Olov mu pokynul, aby přivedl ostatní.

"No hlavně nezapomeň, kdo tu je seržant a kdo jenom desátník."

"Tak už ty svý frčky prožeň!"

Za chvíli se objevil zbytek roty. Rozmístili jsme se okolo domu a čekali.

Zpoza rohu vyšli tři muži se samopaly. Přes tváře měli omotané šátky.

Brick kývl na Arnauda a Schmidta, kteří se postavili, několika kroky přiskočili k mužům a přestože byli v nevýhodě, hravě si s nimi poradili, aniž by vzbudili jakoukoli pozornost. Mrtvá těla odtáhli rychle za hromadu sněhu.

"Tak jdeme na to!"