Dopis z Angoulême - 19. část

„To nemyslíš vážně!“ vyplivl Oli tichou kletbu krátce předtím, než poněkud nešetrně smýkl chichotající se Florence mimo dosah šokovaných účastníků oné velkolepé podívané. Rozzuřeně drtil bělostnou paži bláhového děvčete, i když měl sto chutí zaškrtit tu opovážlivou veverku přímo na místě. Pitvořící se obličejík mezitím vrhal provokativní grimasy vstříc jeho vražedným pohledům.
„Měl bys mi spíš poděkovat,“ prskla služtička lehce dotčeně. Drobná vráska mezi oříškovýma očima nevěstila nic dobrého.
„Kam jsi dala rozum, ženská bláznivá!“ nevydržel dál mladík onen nahromaděný přetlak a naplno popustil uzdu svých apokalyptických lamentací.
„Copak si neuvědomuješ, jak moc jsi nás tím vším ohrozila?!“
Pohoršeně pohodila ohnivou hlavičkou.
„Vždyť jsi mi přece sám povídal…“
Olivier v duchu zaklel. Snad mu Bůh jednou odpustí tuhle malou lež.
„Neřekl jsem ti pravdu, aimée.“
Zrzka zmateně zamrkala.
„Ale…“
„Na pohádky jsi už dost velká, Flo,“ smutně se pousmál.
Musí ji zbavit těch naivních představ o nehynoucí lásce mezi ním a bledou vílou jednou provždy!
„Ona tě miluje, Oli,“ špitla po chvilce zamyšlení ryšavá čarodějka.
„Dost možná,“ připustil váhavě.
„Proto jsem ji sem přivedla – nechtěla jsem nikomu ublížit.“
„Já vím.“
Olivierovi se při pohledu na těžce zkroušenou přítelkyni bolestivě sevřelo hrdlo.
„Kdybys jen věděl,“ vzdychla nešťastně.
Proč jen je takový ubožák?
„Pokud se do rozbřesku nevrátí zpátky ke svému manželovi, je s námi amen,“ zkonstatoval a natočil svou tvář zpátky k ohništi.
Proklatá zodpovědnost!
„To asi dost dobře nepůjde…“

… slyšela Annabelle překvapivě samu sebe vydedukovat naprosto nepřijatelnou odpověď. Nehodlala hloupě přihlížet bláznivému handrkování dvou rozjařených osob, z nichž ani jedna neměla v nejmenším úmyslu ustoupit relativně zdatnějšímu protivníkovi. Rozhodla se tedy s konečnou platností přetnout onen začarovaný Gordický uzel.
„Cože?“ zmohl se Oli pouze na nevěřícné zahartusení.
Tmavý šál sklouzl z křehkých ramen.
„Nevrátím se na Charente.“
Tím Bella ukončila výměnu názorů s vůdcem obávané lupičské bandy a zcela ignorujíc konsternovaného velitele zaujala volné místo po boku pobafávajícího Didiera.
„Didi,“ okřikl Olivier staříka, který se nerozpakoval nabídnout drzé krasavici kus připálené pečeně.
„Děje se snad něco?“ hrál šedovlasý kmet nechápavého a pečlivě okrajoval ždibečky zuhelnatěného masa pro okatou vévodkyni.
„To se ptám já tebe,“ zavrčel mladík popuzeně a zatnul zuby.
Rebelie v jeho vlastní tlupě? Nemyslitelné!
„Co se ti zase nelíbí, chlapče? Tady madame se nám právě dobrovolně vydala.“
Konejšivý hlas přemoudrého přítele pil nespokojenému bouřlivákovi krev.
Poťouchlá Florence vážně přikyvovala.
„Papá má pravdu, Oli.“
Asi se brzo zblázní. Kdo zatáhl do jejich společenství takovéhle moresy?
„Dost!“
Divoké ševelení v mžiku umlklo.
Uhlový pohled se bezostyšně propaloval skrz stříbřité hlubiny v zoufalé snaze dosáhnout jejich nejčistšího dna.
„Jedeme na Charente,“ rozhodl Olivier nesmlouvavě.
Bella zalapala po dechu.
„To nejde,“ vyjekla, zatímco si ji statný zbojník ne příliš ohleduplným způsobem přehodil přes široké rameno, nedbajíc jejích naprosto zbytečných námitek. Několika dlouhými kroky zdolal směšnou vzdálenost, dělící je od koňských hřbetů.
„Pročpak by to nešlo?“ podivil se ještě, než se vyhoupl za stále se chvějící Annabelle. Lehkým trhnutím pobídl dosti neklidného Fierta.
Černovláska těžce polkla.
„Protože dle mínění mého manžela bych nyní měla být u madame de Bouvilles,“ přiznala zahanbeně.

Střípky starobylého benátského zrcadla se s nepřeslechnutelným zařinčením sesypaly na mramorem vykládanou podlahu a odevzdaně spočinuly na jejím nebezpečně naleštěném povrchu.
„Petite crapule!“ zafuněl pobouřeně malý vévoda a prudce mrštil florentskou vázou do rohu již zdecimované místnosti. V náhlém amoku cupoval vysokými podpatky nejenom rozsypané plátky růží, ale i zbytky listu, který mu na toaletním stolku zanechala jeho drahocenná polovička.
Vystřízlivění bylo pro Gaston-Henriho až příliš kruté. Nemohl uvěřit, že Annabelle dala raději přednost nudným průpovídkám vševědoucí paní hraběnky než něžné náruči svého vysněného prince. Sacrebleu! Vždyť ona mu doslova utekla!
„LeClercu,“ zaječel napudrovaný šlechtic vztekle.
Bylo krajně podezřelé, že ať se rozšafný aristokrat nacházel v jakékoliv situaci, na jeho sebemenší zavolání stál kapitán stráže před zhýčkanou maličkostí vždy během několika málo vteřin v plné polní.
„Monsieur,“ kývl voják stroze, očekávajíc další příkazy.
„Dejte připravit koně,“ vyštěkl Gaston nervózně s šíleným zábleskem v očích.
Velitel se zarazil.
„Teď v noci?“
„LeClercu!“ procedil plavovlasý mladík ledově. „To byl rozkaz!“
„Jistě, pane,“ souhlasil podřízený rychle a klopýtal z pokoje ve snaze splnit vévodovo přání.
„Mě se jen tak nezbavíte, ma chérie,“ ušklíbl se Gaston-Henri nehezky, zatímco si dopínal tmavomodrý kabátec.
„Dnes v noci budete moje – ať už chcete nebo ne.“
A s tímto hrozivým předsevzetím následoval svého kapitána.