Battle of destiny

Kapitola první: Osudové setkání

Někdy si z hloubi duše přejeme, aby se to, co milujeme, stalo skutečností a někdy se tak stane. Všichni máme své sny týkající se našich oblíbených hrdinů z filmů nebo knížek. Některým z nás vydrží až do dospělosti. Tak jako mně, moje sny o Digimonech. Vždycky jsem věřila v jejich existenci i přes nemilé narážky okolí. A jednoho dne se můj sen vyplnil...

Ten den, kdy vše začalo, visela ve vzduchu taková zvláštní atmosféra. Frankie nechtěl pomalu ani nastartovat a Taya se neustále restartovala. Z obou mých počítačů mi najednou mizely soubory týkající se Digimonů. Otráveně jsem se rozhodla pro koupel. Zamyšleně jsem se vracela do kuchyně, kde jsem chtěla na Taye zahrát si DMO.

Ve dveřích jsem si všimla naježeného kocoura. Jako první mě napadlo, že se asi něčeho leknul. Rozhlédla jsem se. Byl tam! Koemon! Mlčky jsem tam jen stála. Musela jsem se nejdříve vzpamatovat z toho šoku. Ono vidět Digimona kresleného a živého je jaksi rozdíl. Něco mě napadlo. Potichoučku jsem se vytratila do obývacího pokoje, kde jsem ze stolu vzala misku solených buráků.

Vrátila jsem se a nepozorovatelně se přiblížila ke Koemonovi. Stála jsem vedle něho, ale vypadalo to, že si mě nevšimnul.

„Nehledáš tohle?“ otázala jsem se a nasadila rozpačitý úsměv. Ihned skočil po burácích. Usmála jsem se. Tohle je můj Koemon, můj Koe-chan. Za mnou se však ozval další hlas: „Tak tady jsi!“ Trhla jsem sebou a otočila se. Stála tam Daffymon jménem Daffy. „Mám hlad! Chci vajíčka!“ promluvil další hlas. Pohlédla jsem doleva: „Vydrž, Sangy.“

Po mé levici stál obrovský vlk jménem Sangloupmon a já nevěděla, jestli se mi to vše jenom nezdá, jestli mám křičet radostí nebo zůstat klidná. Nicméně jsem se dala do vaření míchaných vajíček. Přitom jsem přemýšlela, proč tady vlastně jsou. Podívala jsem se na ně.

„Proč tady vlastně jste?“

Daffy odpověděla: „Je čas...“

„Abychom se staly Daffmon...“ doplnila jsem ji. Kývla hlavou. V tu chvíli mě napadalo snad tisíce otázek: „Takže to nebyl jen sen, jen má fantazie?“ Zavrtěla hlavou: „Ne.“ Koe-chan, který mezitím si hrál s Tayou se přidal do rozhovoru: „Někteří lidé nás můžou slyšet ve svých snech, ale jen málokdo k tomu přikládá nějakou váhu. A i kdyby, tak jim to stejně nikdo nevěří. Což je taky důvod, proč můžeme chodit volně mezi lidmi. Myslí si, že jsme Cosplayeři.“

Na jazyku mě pálila jedna otázka: „A co seriál...“

„Jo, to byl taky sen. Tvůrce měl sen. Dal k tomu námět a vznikl o nás seriál. Pro lidi z tohoto světa jsme se pak stali jen kreslenými postavičkami z televize. Abychom my víme ovšem, co ohledně nás vzniklo tady v tomhle světě. Nemáš Digimon world 3?“

Usmála jsem se: „Chceš si zahrát sám se sebou?“

„Jo,“ a už hledal danej soubor.

„Iso mám na Frankiem, tak si to stáhni z ulozto a hoď si to přes PSXfin.“

„Jo, dobrý.“

„Kdy bude jídlo?“ ozval se netrpělivě Sangy. Vrátila jsem se k vaření. Po chvíli jsem mu předložila hotový pokrm. Kolem nohou se mi otíral kocour. Úplně jsem na něj zapomněla! Podrbala jsem ho za ušima. Přičemž jsem se podívala na Daffy. Její srst se mi zdála být trochu divná: „Daffy, nechceš vyčesat?“ Pousmála se: „Myslím, že by to už chtělo.“ A tak jsem ji česala kartáčem, pro který jsem si došla.

Přitom jsem opět přemýšlela: „Děje se v Digisvětě něco?“

Neodpověděl mi nikdo jiný než Koemon, který se nerudně koukal na svoje jméno v dabované anglické verzi hry: „Vždycky se něco děje. Občas nám někdo z lidí pomáhá a pak o tom napíše povídku. Nyní je ale čas, kdy potřebujeme Daffmon.“

„Takže stačí, abych šla do Digisvěta a provedla Matrix Evolutin, že?“

„Nestačí. Potřebujeme získat z nepřátelské pevnosti přívěšek tady s Daffymon.“

„Ten přívěšek, o který jsem žádala Antonínka...“

„Jo ten. Mého kreslíře budeme potřebovat taky. Potřebuji vás oba.“

„Takže si pro něho budeme muset dojít.“

„Víš vůbec kam? “

„No to vlastně …, moment, pokud se mi ty data neztratila, tak jo.“

Sangloupmon dojedl: „Já tě za ním odnesu.“

Na druhé straně republiky se otevřou dveře a Anton pomalu zacouvá přes dva schody svou modrou betku do chodby, kde ji ustájí. Vyleze schodiště, všechny doma pozdraví a dá si oběd tak, jako každý den, když přijede z práce. Večer, když si sedá k počítači, se na chvíli zamyslí, do čeho že se pustí dnes. „ Spam. Spam. Co je tohle?“ Klik. „ Ach, další spam! No nic, tak se pustíme do něčeho, ať aspoň dneska něco udělám.“ Zapíná program a pouští se do spínačů své kampaně do Warcraftu III.

O něco později, kdy po několika pokusech postavy na scéně v jedné z animací stále nedělají to, co si autor představoval, a záhadných rušení samotného PC, na okně cosi zašramotilo. Anton se pootočí a levým okem cosi zahlédne. Po chvíli slyší žalostné mňoukání kocoura, který našel svou spásnou jinou cestu dovnitř, když všechno jiné je zavřené. Suverénně skočí dovnitř a štráduje si to přímo ke dveřím, kde čumí na kliku a začíná vydávat hlasité tony. „Jestli si myslíš, že tě tam pustím, tak se šeredně pleteš, obludo.“ Čapnul ho a vyhodil oknem ven. Chvíli seděl na parapetu a pak zmizel. Anton se vrátil ke své práci.

Nebylo to dlouho, co uslyšel zas zvláštní zvuk pod oknem „ To jsi zase ty, Kocuřisko... ?“ Zarazil se. Na lampě stál mohutný fialový vlk s obrovskými čepelemi místo drápů a jakoby zahalen netopýřími křídly. Nejprve se nezmohl na žádné slovo a jen zíral.

„Tývado! To je … není to? Sangloupmon?!“

Chvíli jsem se dívala na dům, kde Antonínek bydlel. Pak jsme se Sangym seskočili dolů. „Jo, je. Můj miláček Sangy,“ ozvala jsem se. Koemon netrpělivě: „Na údivy není čas. Nasedni, ať můžem jít!“ Daffy se však ohradila: „Takhle s mým kreslířem a partnerem nemluv.“ Koemon utrousil: „Jo, to se někdo má mít dva partnery.“ Daffymon pokračovala: „Tobě jeden nestačí?!“ Koemon se usmál: „Dělal jsem si srandu.“

Vyzvala jsem Antona, ať tedy nasedne. Jen tak tam stál a zíral na nás. Daffy se k němu přiblížila a jemně se o něj otřela: „Pojď, musíme do Digisvěta. Potřebují tě.“

Anton teď nemluvně nestál proto, že by ztuhl úžasem nebo nevěřícností, spíš potom jejich seskoku. Sangy, velikostí větší než okno, teď stál uvnitř...

Ze zaražení ho probrala jemnost Daffymoniny krátké srsti. „ No, předpokládám, že jsi Adri,“ ušklíbl se. „A tohle část tvé armády“.

„Do digisvěta? Teď?“ Začal ukládat rozpracovanou práci „Vždyť nemám na sobě ani boty.“ Začal narychlo přemýšlet. „Zítra mám jít do práce a teď se šéfům nedovolám, abych se omluvil, že nemůžu dorazit kvůli tomu, že mě unesli upíří vlk s jezdkyní, zelená barbarská opice s prakem a modrá chundelatá blondýnka ještěrka s třemi ocasy.“

Přešel po pokoji a začal si nasoukávat kalhoty. Ještě dodal pár rychlých vět, než se zarazil nad jejich pohledy. Usmál se a v mysli zasmál „ Já a zpanikařil ? He, he, to je zvláštní pocit, když se nad tím zamyslím.“ Ale nahlas řekl jen: „Kdy vyrážíme?“

Náhle jsem se zarazila: „Jak se vlastně vůbec dostaneme do Digisvěta?“

„Snadno,“ zazubil se Koe-chan: „Projdeme počítačem, ale nejdříve vás musíme zdigitalizovat.“

„Zdigitalizovat?“ podivila jsem se.

„Ano. My, když jdeme sem, tak se zrealizujem, nazývá se to Realizace. Vy lidé se naopak musíte Digitalizovat.“

„A jak to chcete provést ?“ opáčila jsem.

„Náš svět je technicky vyspělejší než ten tvůj.“ Koemon přitom vytáhl podivné zařízení.

„Tohle je Digitalizovač, převede jakoukoliv živou entitu na data,“ vysvětil.

„Moment,“ řekl Anton „ Digitalizace? Tak to bychom radši měli..., eh, jak bych to zformuloval... no ohledně toho, aby si nikdo neudělal naši nelegální kopii. Mohlo by se to stát ? “

„Prosím tě, kdo by si vás chtěl kopírovat,“ odbyl ho Koemon, aby se vyhnul odpovědi.

Pak to na nás namířil a zmáčkl tlačítko. Ocitli jsme se v bublině. Cítila jsem děsně divný pocit, jako kdyby mi měly explodovat všechny buňky v těle, ale kupodivu to nebolelo. Za pár okamžiku vše přestalo. Bolela mě hlava. „Hotovo!“ ozval se hlas, „můžem vstoupit.“ Sice mi nebylo moc jasné, jak to chce technicky provést, ale budiž. Na obrazoce počítače se objevilo něco, co bych připodobnila ke „kapalině vody“ u Hvězdné brány.

„Dotkněte se obrazovky,“ zavelel znovu ten hlas. Bolí mě tak hlava, že ani nemůžu nějak rozpoznat, kdo to na mě vlastně mluví, asi Koemon. A kde je vlastně Daffy, bodlo mi trochu... V tom jsem na sobě ucítila zvláštní teplo na čele. „Dík,“ zamumlala jsem. Malý, no z mého pohledu velký, dráček se usmál: „To nic, přeci mi nebudeš chodit po Digisvětě s bolehlavem.“