*V pasti*

Pro řídíče sanitky to byl neočekávaně rychlý porod cestou do porodnice. Jenom si nevěděl rady s plodovým lůžkem, které se spontánně neodloučilo a navíc ještě to neustálé krvácení! S varovným zvukovým signálem a zakázanou rychlostí se přihnal na porodnici.

Rodička ve tváři až nepřirozeně bílá, na čele krůpěje potu. Krevní tlak hluboko pod normálem, puls letí přes stovku. Z rodidel bez ustání krev! Asi mě vůbec nevnímá, když jí říkám, že má přirostlé plodové lůžko a že je musím v narkóze odloučit. Je mi jasné, že se jedná o šok z vysoké krevní ztráty.

„Přetlaková infuze! Transfuze! Rychle!“ Nebudu-li jednat teď a hned, tak tu stojím před umírající z vykrvácení...

Když dávám znamení k narkóze, jsem si plně vědom, že k záchraně tonoucího života vstupuji na velmi tenký led. Na obvyklé předoperační mytí rukou není čas, zato si je bohatě dezinfikuji. Pak rychle sterilní gumové rukavice. Extradlouhé. Až k loktům! Složím prsty pravé ruky do špičky tak, aby se dlaň zúžila co nejvíc a takto vytvořenou „porodnickou ruku“ zavádím pozvolna do rodidel smrtelně ohrožené. Orientuji se podle pupečníku, abych se dostal až ku středu placenty. „Další krev a infuzi, obojí s přetlakem!“, ohlašuji radikální odpor neviditelnému nepříteli.

Vězím nyní v těle rodičky skoro až po loket. Vyhmatávám okraje placenty tak, abych se dostal pod její spodinu. Levou zevní rukou si přes sterilní roušku přidržuji dělohu a tlačím ji proti mé vnitřní ruce, která šroubovitými pohyby hranou dlaně musí tento embryonální orgán odloučit. Celá manipulace je navíc ztížena tím, že lůžko je neobvykle široké a jako naschvál přirostlé od přední strany až k levé hraně děložní.

S dělohou doslova zápasím jako s nějakým divokým tvorem, který mě nechce pustit a křečovitě drží celou svou silou! Čekal jsem obvyklé reflektorické sevření, ale tohle je mimořádně silné. Nemohu ani jediným prstem pohnout, ruka mi začíná mrtvět, svaly předloktí mám jako z olova. Křeč je stále silnější, v prstech ztrácím cit. Jsem v pasti!?
Řešit nastalou situaci je velmi riskantní, ať už se rozhodnu prohloubit narkózu nebo dát protikřečovou injekci. V každém případě totiž hrozí smrtelné nebezpečí: buď se pacientka neprobudí nebo v šoku vykrvácí!

Intuitivně cítím větší šanci při aplikaci injekce a proto se krátce pro ni rozhodnu. Objednávám další krevní konzervu. Vteřiny se stávají nekonečnými, ale pak přece jen začíná svěrák na mém předloktí povolovat, do prstů se mi vrací krev.

Dokončuji odlučování lůžka a konečně mám placentu doslova v hrsti. Teď jen pryč s ní a ven z tohoto začarovaného ženského orgánu!! Po injekci námelového preparátu ztuhne děloha jako kámen a krvácení ustává.
„Vysadit narkózu!“, přikazuji s ulehčením. Kyretou musím ještě odstranit z dělohy zbytky přirostlých klků. „Vak s ledem na břicho!“ Tím krvácení přestává docela.

Slabost v kolenou mě nutí, abych si sedl. Kyslík syčí hadičkami do dýchacích cest této živé-mrtvé. Neleží už tak bezvládně. Do obou paží jí kape infuze a transfuze, hodnoty tlaku a pulzu mě uklidňují. Tváře jí růžovějí a vidím, že pomalu začíná vnímat své okolí.

Máme vyhráno, bude žít!