slaměná...

lampa se zaneřáděným sklem
spoře prosvítá
mezi prkny zašlým stropem
z kterého vyčuhují
chomáče slámy
venku se rozednívá
je mrazivé chladno
a bledé jitro se halí do mlhy
té máslově žluklé listopadové
co pojí zemi i nebe
do jediné masy
stromy domy i lidé
se v ní rýsují jen chabě
a vzápětí se rozmazávají
aby splynuli
s bezbarvou atmosférou
obrazu nicotnosti…

jsem námezdný vápeník
chystajíc náčiní k bílení
když tu náhle
vykráčela z chléva dívka
před stádečkem ovcí
jako podivný přízrak
s vlasy čerstvě zorané hlíny
nedalo mi to
a vydal jsem se za ní…

prošla humny
a bylo vidět že směřuje
k jakémusi menhiru
dávnými časy
již zpola pohřbeném…

pak se zastavila
vytáhla z rukávu štěbenec
a spustila tichou melodii
ovce omámeně ztichly
a opodál se třely
jedna po druhé
o kmen plané višně
z jejíž větví
zbavených kůry
a vlhkých po noci
odkapávaly kapky
ve zvucích
podobných dešti…

potichu jsem se přiblížil
s úmyslem sevřít ji v náruči
ale ona to vycítila
prudce se otočila a povídá mi
zadrž příteli
zde mne můžeš poctít
jen myšlenkovým kontaktem…

teprve poté jsem všiml
zvláštního nápisu v latině
SIGNA TE SIGNA
TEMERE ME TANGIS
ET ANGIS .
na vědomí tobě znamení
poskvrníš-li mne dotykem
budeš zardoušen…