Trest

» autorka: Veselý smutek
Malý ubohý blázen, myslí si, že je pán. Že je bůh. Ve svých pařátech drží chléb a okusuje ho malými zuby jako zvíře. Rychle. Funí u toho a sliny lítají na všechny strany. Pochechtává se. Nahání mi strach. Kolem hlavy mu létá malá schizofrenní víla. Létá tam už léta. Má vosí pas a krásná křídla. Mile se usmívá, ale když jí úsměv oplatím, vycení na mě špičaté zuby a dlouhý hadí jazyk. Vlasy jí hoří a oči má najednou hrozivě vypoulené. Křičím strachem a couvám před malou schizofrenní vílou…

Dub za mými zády mi pod nohy nenápadně nastaví jeden ze svých kořenů. Zakopnu a spadnu přímo mezi suché listí. Krásně šustí, hraje mi Mozartův Requiem. Zůstávám ležet a nechávám se unášet. Listí mě unáší pryč, daleko od malého blázna i schizofrenní víly. Mozartův Requiem přerušil zvon. Ohlédnu se a vidím velký kostel. Katedrálu. Ukazuje se proti měsíci jako obrovské monstrum. Fiály se tyčí do výše a vypadají jako stonky růží, které právě rozdrásaly bílou ručku jemné dívenky. Mám strach jít dovnitř. Přes okno slyším vysoký smích. Řeže mě do uší. Smích sílí, bolí mě z něj hlava. Zařezává se mi do hlavy jako malý červík, svíjí se a užírá mi části mozku. V panické hrůze vykřiknu. Smích ustane. Vím, že to byla chyba. Taková chyba! Vykřiknout, když se raduje. Když se směje. Vyrušit ho. Přála jsem si být s malou schizofrenní vílou. Neusmívala bych se na ní. Nebo s ubohým bláznem přežvykujícím chléb. Prostě bych se na něj nedívala. Tisíckrát radši bych byla kdekoliv jinde. Jen ne tady. Tady, kde jsem ho právě vyrušila svým panickým výkřikem. Nemůžu se hnout. A on to ví. Ví to, že jsem vyděšená a vychutnává si to. Za tlustými zdmi katedrály cítí můj dech, slyší můj zrychlený tep. Užívá si ten pocit. Slyším, jak sahá na kliku. Barví se do červena. Rozžhaveně se na mě usmívá. Spíš se mi vysmívá. A nebo sama trpí. Dveře se pomalu otevírají. Nohama mi projela slabost, nemůžu už stát. Padám k zemi. Rozbiju si obě kolena ze kterých začne téct krev. Cítím , jak nasál tu vůni mé krve nosem. Jak přivřel slastně oči. Ztrácím vědomí.

Probere mě štiplavý zápach. Otevřu oči, všude kolem mě jsou stojany plné dlouhých štíhlých svíček. Rozrážejí v místnosti tmu plápolajícími plamínky. Vosk tiše teče a občas kápne na zem. Chci se zvednout, ale něco mi v tom brání. Ruce i nohy mám přivázané k silným železným okům. Automaticky s nimi cuknu, ale kov se mi zařízne do masa tak, až mi vytrysknou slzy. Za mou hlavou je slyšet přerývavé funění. Cítím pach potu. Strach s panikou se mi rozlívají po celém mém těle. Už vím, že je konec, že není úniku. Dostal mě.

Plamínky svíček kolem mě začínají divoce tančit. Na tváří cítím vánek. Pomalu zesiluje. On vyráží dopředu, rychle, mrštně. Obkročmo mi sedí na břiše a oči mu zlomyslně planou. Zdvihá ruku, napřahuje se… a sevřenou v pěst mi ji vrazí do břicha. Skrz na skrz. Pomalu s ní hýbá, doleva a doprava. Nahoru a dolů. Přidá i druhou ruku. Jsem tak oslabená, že už necítím tu bolest. Pomalu opět ztrácím vědomí. Rozmlženým pohledem vidím, jak pomalu mizí v mém břiše.

Když se probudím, není kolem mě nic než zelená tráva a modré nebe. A on ve mně. Navždy uvězněn, uveleben mě bude trestat. Navždy se mnou. Nikdy mi nedovolí se usmát. Nikdy mi nedovolí se radovat. Nikdy mi nedovolí milovat. Malý depresivní ďáblík.
Tipů: 10
» 12.06.12
» komentářů: 6
» čteno: 781(9)
» posláno: 0


» 12.06.2012 - 20:59
dokonale napsáno!!!
» 12.06.2012 - 21:03
zelená víla: Děkuju :)
» 13.06.2012 - 00:12
Tedy poskládané je to parádně, ST.
» 13.06.2012 - 16:12
Rozhodně "vtahující"*
» 14.06.2012 - 09:43
čapni ho za uši a vypraš s ním koberce...
» 14.06.2012 - 12:56
Potvora jedna :-( ..zašít do pytle a shodit do vltavy třeba .-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dnes | Následující: Někde mi tu chybíš
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Korkoro [4]


© 2011 - 2023 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.