...

Jsi nedostižná jako vánek jitřní,
jenž si hraje s mými vlasy.
Jsi jako růže rudá,
po níž stéká kapka rosy.
Svými trny můžeš ranit,
ale stejně tak i sladce voníš.
Okvětními plátky po tváři mě hladíš
a já se nechal lapit.
Jsi slunce svit, jež hřeje tak i pálí
štěstí dává nebo život maří.
Jsi víla, jež se koupe v tůňce vprostřed lesů
pod nebem modrým a prastarých dubů stínů.
Jsi ta tůňka, která příjemně mě chladí,
touhu mou probouzí a žízeň po ní hasí.
Své chtěl bych v tobě svlažit rty,
avšak bojím se, že zmizím v ty
hloubky, o nichž nemám zdání,
navzdor tomu, že je to moje přání.
Jsi Afrodité, jejíž úsměv spasí,
když smutná jsi, já strádám.
Já nabažit se nemůžu tvé krásy
co pro tebe znamenám, jen hádám.
Máš mne ve své moci, z níž není mi pomoci.
Paní mého srdce a mé duše
můj beránku ve vlčím rouše.
Jak prvně jsem tě spatřil,
propad jsem ti navždy.