Na šrot

Nedalo mi dlouhého přemýšlení jak nazvat tuto povídku… Jak svědčí název, řeč bude o tom, jak jsem nevěděla, kdy přestat… (exliterovka)
» autorka: E.T.Jane
Stalo se jednoho obyčejného pracovního dne. T.č. jsem byla v depresích a tudíž velmi náchylná udělat nějakou totální pitomost. Rodina mě v tu dobu velmi často vytáčela do otáček tryskového letadla a ještě k tomu mě vůbec neposlouchali!!! A pokud na mě reagovali, tak odmítavě a ne tak, jak bych si představovala. Tudíž mě neustále lezli všichni na nervy. A já si každý den říkala, že potřebuju někam pryč, abych je neměla na očích, nebo se z nich zblázním. Že se asi musím opít, abych byla chvíli v rauši a mimo realitu. A tak se stalo. A bylo. A že sakra bylo…. Špatně bylo. Až se blilo….

A jak že to proběhlo? Jistě znáte. Začalo to, jako to na oslavách bývá. Povídalo,pilo,trošku čehosi zoblo, povídalo,pilo… Prozatím jeden druh alkoholu zn. STOCK a tondu k tomu. Nebyly to malé sklenky a nebyly to dlouhé hodiny a hory jídla… Nějak mi pít chutnalo. A asi vlivem deprese jsem prostě pila a pila, občas něco žbleptla, možná i poslouchala – to už nevím, protože si nic nepamatuju… až to mé pití došlo. Začala jsem po několika velkých porcích ferneta pít – bohužel – vizoura. Panáčky. A s ťukáním na to nebo na ono, na tykání, na….ani nevím, ale bylo jich mooooc. Po druhém už mám okno… Prý jsme ve 2 vypili lahev….

A z vyprávění a velmi mlhavé paměti: z nějakého šestého smyslu jsem se zvedla, že tedy půjdu domů. Cestou jsem porazila židli, ale funkčně se oblékla, nezapomněla kabelku a vyrazila na dlouhou cestu z okraje Prahy do centra… Nechápu, nevím jak, ale domů dorazila. Pamatuju si jen, jak jsem sebou občas smýkla o dům nebo o výlohu ,když jsem si to- zřejmě doslova-šněrovala… Nevím, jak je možné, že jsem zvládla jezdící i nejezdící schody v metru bez pádu. Nechápu, jak jsem mohla opravdu vystoupit a to 3x, kde jsem měla, pak přestoupit nač jsem měla.… dorazit domů a odemknout 2 zámky… Jsou prostě věci mezi nebem a zemí , které nedávají smysl a jsou naprosto neskutečné a nevysvětlitelné.. Prostě záhada.

Jakmile jsem odemkla byt, tak malý zbytek funkčního mozku vydal zřejmě impuls DOMOV- konečná stanice. Já se skácela hned za dveřmi a tam zůstala dalších několik hodin. Nebudu raději až tak podrobná v podání informací, co se pak dělo.. ale bylo mi velmi špatně… Pila jsem hodně….

Když jsem se probrala napůl svlečená na zemi, která studila a s hlavou točící se jako větrník v uragánu usoudila jsem, že už to do postele zvládnu. Domotala jsem se. Nic moc řeknu Vám. Vzala jsem si kýbl a ještě několikrát mi bylo špatně. Zbytek rodiny se odsunul co nejdál to šlo, aby neslyšeli zvuky, které mé otrávené tělo vydávalo. Aby mohli konečně usnout, protože do té doby měli obavy, zda se vůbec proberu a uvažovali i o ústavní pomoci. To když jsem byla zcela „nedostupná“ jakýmkoli vjemům.

Přerušovaně jsem usínala a plnila ten kyblík u postele.. Když vysvitlo slunko – tentokrát to nebylo „jé,hurá bude hezky“ ale „ježiši, budu muset vstát“ a já se rozhodovala, zda mohu vstát, aniž bych zase nelehla… Po pár krocích jsem zjistila, že do práce bych nedošla. Ještě jsem totiž nezvládla udržet krok v jedné lajně… Tak si vzala dovču a ležela a nadávala si, jak takhle stará a blbá… a proč vlastně jsem to nechala zajít tak daleko.. Vždyť jsem někde sebou mohla praštit a pak by mě zima mohla praštit a už se neprobudit.. spadnout pod auto… a co se toho mohlo stát… Naštěstí se nestalo. Opilci mají asi vážně kliku a nějaký smysl v nesmyslu, který je chrání..Ale já i moji „drahoušci“ si to budeme pamatovat určitě až do smrti…. A občas mi určitě dají vzpomenout a řeknou… jo, to bylo tenkrát, co se máma tak opila…

Závěrem mohu říct, že pár pozitiv to přineslo… Jsem si jistá, že už se takhle dloooouho nespustím (a nejlépe bych už kdyby vůbec)… Že to holky viděly a posloužila jsem jako odstrašující případ..“No vidíte, jak to může dopadnout, když se to míchá“… nebo „najednou nic, tak piješ a pak bum – vokno, bezvědomí.. Bacha na to…“ Všechno zlý (no všechno ne, ale tohle jo) k něčemu dobrý :)
Tipů: 11
» 11.06.12
» komentářů: 8
» čteno: 824(22)
» posláno: 0


» 11.06.2012 - 11:42
NHeznám nikoho. kdo by neměl podobnou zkušenost. Sebe nevyjímám. Člověk si asi opravdu musí nabít hubu. Hezky jsi to napsala. Máš ST
» 11.06.2012 - 15:11
skvěle napsaný.. a je fakt, že tohle bezvědomí asi zažil každej, jooo míchat se to fakt nemá :-)) ale na závěr: opilci mají štěstí..
» 11.06.2012 - 16:02
Každý občas ujede, ST.
» 11.06.2012 - 20:52
Já už jsem někde psal, že tipy nedávám, ale i v tomto případě jako by se stalo. Co se týče alkoholu, v telecích letech jsem byl "lepší". To jsem potřeboval i tu pomoc OÚNZ. Ale tuto úvahu chápu nejen jako vzpomínku na alkoholové opojení. Kdybych neměl uši, směju se kolem celé hlavy nad "odvahou" nás ostatních prozradit nějakou lidskou slabůstku. Tys jako jedna z mála tu odvahu našla a já to v duchu hesla "Nikdo není dokonalý" hodnotím dost vysoko.
» 12.06.2012 - 11:57
jednou jsem usnul poněkud ovíněn na schodech...od té doby chodím radši po rovině...
» 12.06.2012 - 22:51
Super napsané čtivě:)ST!
» 14.06.2012 - 09:26
Až jsem dostal chuť si taky vymít hlavu...bylo by to potřeba...jen žádné zvracení, to já nerad :)
Dobrý Tip, dík
» 25.06.2012 - 09:53
Pokročilému alkoholíkovi již špatně nebývá. Do té kategorie nepatříte. Jen považuji za nezodpovědné od vašich přátel s kterými jste pila, že vás nechali v takovém stavu odejít.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Prostě kynutí.. | Následující: Stačí jen mrknout

© 2011 - 2022 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.